PRAHA Cedule na kraji obce Velký Osek jakýsi obdivovatel rychlobruslařské královny v noci změnil na Sáblíkov. Podobný projev úcty si ale lyžař Lukáš Bauer ve svém Božím Daru nepřeje.
Ostatně, co by musel dokázat, aby se jeho obec přejmenovala na Bauerovo?
„Já ale nechci, aby se Boží Dar přejmenoval,“ smál se po včerejším příletu z olympiády. „Spíše se budu snažit, abych tam z velkých závodů přivezl nějaký dáreček...“
Bauer – lídr běžecké party, která si na cestu z Vancouveru přibalila překvapivé bronzové medaile – tu svoji hned na ruzyňském letišti pověsil na krk synovi Matyášovi.
„Druhou bronzovou dostane Aneta,“ dodal rychle, aby bylo zřejmé, že syna neprotežuje...
Bauer se nechal slyšet, že olympiádu ve Vancouveru považuje za nejlepší z dosavadních čtyř, na nichž závodil.
„Jsem rád, že jsem si z Kanady domů přivezl dort se šlehačkou. Jen ta třešnička na něm ale chybí,“ připomněl, že přece jen se mu jeho dlouho dopředu proklamovaný zlatý sen nepodařilo naplnit.
Trenér prý v úspěch věřil Rázně také popřel úvahy, zda mu medaile v závěrečném maratonu neškrtl nepříjemný pád, po němž musel složitě dohánět lyžaře diktující tempo.
„Tenhle moment určitě nic neřešil, vždyť Švéd Olsson, s nímž jsem se do sněhu ve sjezdu poroučel, si nakonec dojel v padesátce pro bronzovou medaili.“
Odmítl i úvahu, jestli náhodou euforie z bronzové štafety nenarušila svým způsobem koncentraci na závěrečný závod, od něhož si nejvíce sliboval naplnění své zlaté touhy: „Kdepak. Na padesátku jsem se připravoval přesně tak, jak jsem si naplánoval.“
Šťastně se po příletu tvářil i „druhý táta“ lyžařů – reprezentační trenér Miroslav Petrásek. Konečně mu zajela štafeta tak, jak si dlouhé roky přál. Snad poprvé také prozradil psychologickou fintu, která se mu náramně vyplatila.
„No, popravdě řečeno, ona není zase až tak pravda, že jsme tu bronzovou ve štafetě nečekali,“ nasadil spiklenecký úsměv. „Já jsem samozřejmě klukům věřil a moc dobře jsem věděl, že jsou na tom dobře. Ale řekl jsem jim, ať o té medaili dopředu radši nemluvíme. Tak jsem všude povídal, že by šesté místo bylo úspěchem, ale v nitru jsem doufal v cosi úplně jiného!“
Bauerův servisman Vít Fousek v souvislosti se štafetou řekl, že neměl sebemenší problém poslat Jakše a Bauera na klasické úseky s lyžemi s tzv. mikrokontaktem. Tedy s běžkami bez stoupacího vosku, v mazací zóně pouze zdrsněnými. Norové nařkli servis neprávem „Mikrokontakt fungoval až s podivem i na sněhu několikrát přemrzlém, do kterého navíc pršelo. Nešlo vůbec o risk,“ povídal Fousek. „Nejhorší pro nás byl fakt, že podmínky nebyly nikdy takové, jak by normálně člověk podle počasí očekával.“
Šéf českých servismanů Jan Pešina zase odmítl spekulace, že by norští servismani selhali v úvodních dvou závodech mužů, v nichž severští lyžaři propadli.
„Viděl jsem jejich lyže, nemyslím si, že byly špatné. Norové holt asi obětovali servis kvůli tomu, aby podpořili lyžaře,“ soudil.
Apak si posteskl, že on i jeho kolegové ze servismanské buňky se po 42 dnech strávených na severoamerickém kontinentu doma ohřejí jediný den.
„Už ve středu cestujeme do Skandinávie na závěr Světového poháru. Rád bych ale tentokrát vzal rodinu s sebou.“
Stejné plány spřádá i Lukáš Bauer, který by si rád v závodech ve Finsku, Norsku a Švédsku udržel druhé místo ve Světovém poháru.
„A co mě doma čeká? Vybalit tašku, zabalit tašku a ve čtvrtek s Kukínem (Martin Koukal) nabereme směr Skandinávie,“ utrousil Bauer.
„Únavu cítím velkou, ale sezonu chci dojet. Formu už ale nemá ani smysl nějak ladit...“
***
Popravdě řečeno, ona není zase až tak pravda, že jsme tu bronzovou ve štafetě nečekali
