Stav zpracování historie českého a slovenského rocku v sobě skrývá paradox. Bytelný základ tvoří televizní dokument (Českou televizí důkladně ukrytý cyklus Bibgít a nově též seriál Slovenský bigbít) a jejich knižní podoby. Nabídka biografií hlavních hrdinů českého bigbeatu a důležitých zjevů je ale chabá. A málokterá kniha na dané téma je tak kvalitní jako Jaslovského monografie o Dežo Ursinym a Collegiu Musicu, vydané na Slovensku.
U The Matadors vznikl dluh obzvlášť mrzutý. I přes krátkou existenci sehráli v mnohém zásadní úlohu. Ať už jako zprostředkovatelé, kteří dokázali přenášet do Čech to důležité a aktuální, co ve světovém rocku a popu tehdy existovalo, především britské rhythm&blues a americký soul. Nebo jako první kapela, která dokázala „prodat“ své instrumentální mistrovství. Především díky Radimu Hladíkovi, jehož kytara přiváděla dle pamětníků „publikum dílem v úžas, dílem do extáze, srovnatelné snad jen s prvním předvedením ruchadla bratranci Veverkovými u Buštěhradu,“ ale i výtečné rytmice Bezloja - Black. Co bývalo v Čechách „trendy“ Aleš Opekar, jeden z autorů cyklu Bigbít, se Matadors dotkl už v seriálu o počátcích českého a slovenského rocku, otiskovaného v letech 1996-99 v měsíčníku Rock& Pop. To, co tehdy nastínil, rozvinul v příběh, který je někdy dramatický, někdy epický, někdy komický, ale především zevrubný a dbalý dobových souvislostí. Je svědomitým, poctivým životopiscem, který kombinuje sporé písemné a audiovizuální materiály s výpověďmi důležitých i marginálních účastníků příběhu The Matadors. Nechybí ani muzikologické rozbory, které sice mohou v souvislosti s bigbítem působit nepřípadně a trochu směšně, jak ale ukazuje Jaslovský ve svých pracích, podobné exkurzy nejsou v daném žánru ničím nepatřičným.
Kromě odkrytí mnoha bílých nebo nejasných míst v krátké, ale intenzivní historii Matadors je kniha prospěšná a objevná i v „druhém plánu“. Víme, co rockoví pionýři v Čechách hráli, s jistým zkreslením daným tehdejší studiovou praxí tušíme, jak zněli na koncertech (i tady ale Opekarova kniha odkrývá netušené, viz dále), každodenní chod kapel a jejich zázemí nám zhusta zůstávají skryty. I v tomto ohledu nabízí příběh Matadors mnoho nového.
A právě v další, „objevitelské“ rovině je několik hlavních trumfů knihy. Za prvé je to raritní záznam koncertu z podzimu 1966, tedy ještě v sestavě s Vladimírem Mišíkem za mikrofonem, a další neznámé nahrávky. Cenné jsou i přetisky tzv. tip hits, hitparád nejoblíbenějších skladeb z repertoáru Matadors, které sestavovali diváci jejich domovského klubu Olympik. Umožňují udělat si plastickou představu o proměnách repertoáru a o tom, co v Čechách těch let bylo „trendy“ (a co pak ovlivňovalo hudebníky mimo Prahu - viz nedávno vydané vzpomínky strakonického bigbeatového hudebníka M. Samka, kde je o Matadors taky řeč). A v neposlední řadě v korespondenci šéfa Matadors Otty Bezloji s publicistou Janem Křtitelem Sýkorou z přelomu let 1967/68: tak autentický a ohledů prostý obraz vztahů a poměrů v českém rocku těch let aby člověk pohledal (zvlášť partie věnované vzestupu dr. Janečka jsou velmi pikantní). Jejich objeviteli lze jen vytknout, že není jasné, zda je otiskl vcelku nebo jestli nabídl jen výběr. Pokud odmyslíme tento drobný lapsus, občasné stylistické zhůvěřilosti a nepříliš vábnou obálku knihy, je příběh „beatové aristokracie z Prahy“ pozoruhodným svědectvím o skoro zapomenuté, leč významné položce české rockové historie.
HODNOCENÍ LN **** Aleš Opekar: The Matadors - Beatová aristokracie z Prahy
Oftis Ústí nad Orlicí 2008
