130 let

Bělehrad - Paříž Balkánu

Česko

Po bombardování v roce 1999 zůstal Bělehrad zanedbaný a poničený. Nyní se opět probouzí k životu a čeká na turisty.

Bývala chloubou Jugoslávie. Poté, co se Srbové zbavili turecké nadvlády, chtěli vybudovat ze své metropole Bělehradu druhou Paříž. Široké bulváry s kavárnami ale utrpěly bombardováním letadly NATO v roce 1999. Po téměř deseti letech se do nich nyní vrací život, připomínkám náletů se však nevyhnete. I v centru města, například nedaleko budov vlády, stojí několik prázdných polorozpadlých domů.

Srbové nyní neprožívají to nejšťastnější období - v únoru totiž přišli o svou provincii Kosovo, která se bez jejich souhlasu osamostatnila. Demonstrace proti tomuto kroku jsou v Bělehradě v posledních dnech téměř na denním pořádku a svou zlost si protestující nedávno vybili i na americké ambasádě, kterou dokonce podpálili.

Kosovo je pro Srby téma velmi citlivé. V podchodu, který míjíme po cestě do centra, visí obrovský billboard s mapou Srbska ještě s jeho provincií a nápisem „Kosovo je Srbija“ (Kosovo je Srbsko). Hned za ním na nás dýchne pravý Balkán. Pouliční zpěváci, všude plno stánků, kde se dá koupit téměř cokoli, co vás napadne, od náramků až po elektrosoučástky. Lidé nakupují či jen vedle v kavárně popíjejí a debatují, rozčilují se nad politikou či nedostatkem peněz, ale přesto se více smějí než mračí.

Šik Srbky Současným obchodním i kulturním centrem města je Knez Mihailova ulice, pěší zóna lemovaná množstvím obchodů s tím nejmodernějším zbožím, značkovým oblečením i botami. Zejména srbské dívky totiž hodně dbají na to, jak vypadají. I proto jich po ulicích proudily téměř davy a v rukou si nesly nepřeberné množství tašek s novými kousky. O Srbkách totiž platí to samé jako o Bulharkách: i kdyby jim zbývalo jen posledních pár dinárů na jídlo, vždy je potřeba vypadat co možná nejlépe.

Knez Mihailova ulice je jednou z nejstarších v Bělehradě. Již v 70. letech 19. století si tu začaly stavět domy ty nejbohatší bělehradské rodiny. V roce 1870 byla ulice pojmenována po Mihailu Obrenovičovi, knížeti, za jehož vlády Srbsko získalo nezávislost. A za dobu své existence nikdy nezměnila jméno.

V budově číslo 46, jedné z prvních na Knez Mihailově ulici (byla postavena roku 1869), se nachází i proslulá restaurace Kolarac. Aniž bychom přesně věděli, o jaký podnik se jedná, zamířili jsme sem i my. Postarší číšník se tvářil pobaveně, ale zároveň i nadšeně, když jsme si začali jídlo objednávat srbsky.

Šopský salát si přivlastňují Srbové i Bulhaři Vítězí u nás srbská pljeskavica (placka z mletého masa vzdáleně podobná karbanátku), klobásky a šopský salát, který je v jídelním lístku označen anglicky jako Serbian Salad. Je zajímavé, jak si každý národ tento salát přivlastňuje -Bulhaři totiž zase tvrdí, že jde o bulharský salát.

Ke klobáskám přináší číšník i hořčici, když ho však chceme poprosit o více porcí této pochutiny, už je pryč. I když jsem v Bělehradě svou srbštinu docela oprášila, ne a ne si vzpomenout na slovo hořčice. Naštěstí ale mám letitý srbskochorvatský slovník, který vždycky docela dobře sloužil. Ne tak nyní. „Gorušica? Slačica?“ čtu číšníkovi slova, která mají znamenat hořčici, ale ani jednomu nerozumí. Nezbývá nic jiného než ho přinutit jít se mnou ke stolu a hořčici mu ukázat. „Aha, senf!“ reaguje a používá slovo, které slovansky vůbec nezní. Pochází totiž z němčiny.

Pěší zóna vede až ke Kalemegdanu, pevnosti, která se tyčí vysoko nad soutokem Dunaje a Sávy. Ve čtvrtém století před Kristem ji založili Keltové. Poté byla mnohokrát bourána a znovu postavena. V 18. století se z ní po rakouské přestavbě stalo jedno z nejdůležitějších vojenských opevnění v Evropě. Uvnitř pevnosti narazíte na několik různých stylů - stojí tu turecké lázně i pravoslavné kostely. Dnes je ale pevnost vyhledávaná zejména kvůli překrásnému rozlehlému parku, zoologické zahradě a vojenskému muzeu, které mapuje historii města od starověku až po konec 20. století, kdy město bombardovala letadla Severoatlantické aliance.

Po dlouhé procházce se vracíme zpátky a procházíme i přes bělehradské Náměstí republiky (Trg republike). Je to jedno z nejrozlehlejších a nejhezčích náměstí v Bělehradě a zároveň místo, kde si obvykle dávají sraz mladí, než večer někam vyrazí. Tak jako jsou Pražané zvyklí setkávat se „pod ocasem“ na Václavském náměstí, mladí Bělehraďané se potkávají právě zde pod sochou Mihaila Obrenoviče, osvoboditele města od Turků. Jeho bronzová socha tu stojí již od roku 1882.

Hned za náměstím se nachází historická bohémská čtvrť Skadarlija. Kdysi bývala oblíbeným místem spisovatelů, malířů a herců. Místní Skadarská ulice si dodnes zachovala vzhled a ducha konce 19. a začátku 20. století. Téměř každý večer, zejména v létě, se okolí ulice zaplní mladými i staršími obyvateli Bělehradu, kteří sem vyrážejí za zábavou. V jedné z mnoha hospůdek jsme zakotvili i my.

Zmatení jazyků Narážíme zde na další jazykovou zvláštnost. Poté, co se Jugoslávie rozpadla, zhoršily se i vztahy mezi Srby a Chorvaty. I když si oba národy navzájem rozumějí (protože jejich řeč je opravdu podobná), kvůli určitým odlišnostem Srbové hned odhadnou, že nepocházíte z Bělehradu, ale ze Záhřebu.

„Miješano,“ objednáváme si (omylem chorvatsky) řezané pivo. „Mešano?“ utvrzuje se číšník srbsky. Doby vzájemné nenávisti mezi těmito dvěma národy jsou však již pryč, takže se na vás v restauraci možná jen podezřívavě podívají, ale nestane se, že by vás třeba neobsloužili. I když ze začátku se budou nejspíš tvářit dost nechápavě, což se mi stalo, když jsem pro své přátele chtěla koupit u stánku doutníky. Na slovníkový výraz smotka reagují místní mladíci nejdříve zděšeně a pak pobaveně, takže nabývám dojmu, že jsem si místo tradičních kubánských doutníků asi objednávala nějakou „umotanou“ drogu.

Každé jazykové nedorozumění se ale vždycky vyjasní brzy. Jsou to Slované, takže byste se s nimi asi domluvili i směsicí česko-slovenskoruštiny. Těžší než jazykové porozumění je však pochopit je jako specifický národ. Což se nestane do té doby, než do Bělehradu zajedete. Větší počet turistů by navíc městu určitě prospěl. I proto, že Srbsko se nyní nenachází v lehké době, je potřeba mu ukázat, že na něj jeho kdysi velcí přátelé Češi nezanevřeli.

***

Bělehrad, to je pravý Balkán -všude plno pouličních zpěváků a stánků, kde se dá koupit téměř cokoli, od náramků až po elektrosoučástky.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás