Přestože je Belgické království centrem novodobé evropské říše, pro většinu unijních poddaných zůstává neznámou zemí. A překvapivě se v ní občas můžeme vidět jako v zrcadle budoucnosti
Seděli jsme s Eduardem Huliciem, mladým českým historikem, v obýváku v jeho bruselském bytě a řešili horkou politickou aktualitu. Křesťanský demokrat Yves Leterme, snažící se sestavit novou vládu, při oslavě státního svátku namísto belgické hymny s úsměvem zanotoval francouzskou Marseillaisu. Pro frankofonní politiky to byl důkaz vlámské arogance a ignorance, pro Vlámy důkaz neexistence belgické národní identity, když ani budoucí premiér nezná státní hymnu. Zkrátka skandál, který Leterme ještě přihřál, když se později omluvil jen ve vlámštině.
Přestože bylo uprostřed léta, v Belgii už sedm týdnů téměř nepřetržitě pršelo a nebe ukazovalo nekonečnou škálu šedi. „Tohle je příšerná země. S příšernýma pravidlama, příšerným počasím a příšernýma službama,“ ulevil si uprostřed politicko-meteorologické debaty žertem Eduard. „Jenže nakonec vůbec není špatná,“ dodal už vážně, pozoruje přitom, jak okenní tabulky čelí novému ataku dešťových kapek. Belgie. Pod tímto pojmem si většina lidí za bývalou železnou oponou nepředstaví asi víc než sochu čůrajícího chlapečka, pralinky či modrou vlajku unie. Belgie se nemůže chlubit turistickými majstrštyky jako sousední Paříž a chladné vody Atlantiku netáhnou ani největší milovníky pláží, takže Češi a další postkomunisté sem za poznáním příliš nejezdí. Belgie se pro ně smrskává na „šedivý euroúřednický Brusel“.
Je to škoda. Nejen proto, že i Belgie skrývá dobrodružství, ale také kvůli tomu, že zrovna Česko může jednou vypadat jako Belgie. Ne v čistě politickém smyslu - tamní rozdělení mezi Vlámy a Valony je nesrovnatelné s uspořádáním mezi Čechy a Moravany nebo Slováky a slovenskými Maďary -, ale ve smyslu socio-ekonomickém.
Desetimilionová Belgie je stejně jako desetimilionové Česko zemí střední třídy; hrdé elity ani jedna z nich nepěstuje. „Jacques Brel je stoprocentní Belgičan. Belgičani ho začali brát až ve chvíli, kdy si udělal jméno ve Francii,“ píše v knize Stesk po domově, autobiografie Belgie o slavném belgickém zpěvákovi satirik Patrick Roegiers.
Stejně jako Češi mají i Belgičané rádi dobré jídlo a pití. Také oni jsou pivní velmocí, i když našinec to nerad slyší. Belgičané vaří na tisíc různých značek, zatímco Češi jsou přeborníci v konzumaci. Stejně jako Češi ani Belgičané se příliš nestarají o okolní svět, mají rádi svůj klid, i za cenu občasného ohnutí páteře.
Teď je belgická střední třída bohatší - hrubý domácí produkt na hlavu dosahuje 27 500 eur, zatímco český činí 17 000 eur -, vzhledem k ekonomickému růstu má ale Čech všechny předpoklady svého belgického souseda dohnat. A dokonce i národní komplexy jsou podobné: Valoni k Francouzům a Vlámové k Holanďanům to mají zhruba stejně jako Češi k Němcům.
Rekviem za stát
Pohledem zespoda je Belgie mnohem komplikovanější. Belgičan, s výjimkou promíchaných Bruselanů, v podstatě neexistuje. Je jen Valon a Vlám. V 19. století je spojil odpor proti nizozemskému králi, od poloviny 20. století se ti dva ale postupně rozpojují. Výsledkem je federální království čítající celkem šest exekutiv a 58 ministerstev, což je vzhledem k počtu obyvatel vskutku úctyhodné číslo.
Rozpad Belgie na Valonsko a Flandry je politickou trvalkou. Nikoho tu proto nepřekvapí, že titulek jedněch z hlavních novin v den 175. výročí belgického státu zní „Jak dlouho ještě?“. Nebo že sama politická elita naletí na šprým televizního štábu, který loni v prosinci odvysílal fiktivní reportáž o tom, jak vlámský parlament vyhlásil jednostrannou nezávislost Flander na Belgii. Jedna ze zpráv, samozřejmě opět fiktivní, že belgický král Albert II. uprchl do exilu v Kongu, přiměla i bývalého šéfa diplomacie a nyní eurokomisaře Louise Michela k přerušení služební cesty a návratu do Bruselu na pomoc vlasti...
Normální lidé, když jsou dotázáni, řeknou svoje - naposledy se pro rozdělení Belgie vyslovil každý čtvrtý Valon a mírná nadpoloviční většina Vlámů. Vášnivé hospodské téma to ale není. Už proto ne, žeVlámové a Valoni si spolu moc nepopovídají.
Rozdělení začíná už tím, že ve valonských školách není povinná vlámština (v zásadě totožná s holandštinou), ve Flandrech zase francouzština. Dvojjazyčný režim platí jen v Bruselu, ale ani zde není snadné najít bilingvního Belgičana. Protože jazyková hranice kopíruje geografickou čáru mezi oběma regiony, Vlámové a Valoni žijí odděleně. Sice v jednom státě, ale ne spolu.
Pro cizince je fascinující pozorovat, jak moc se obě entity liší. Stačí zajet do Antverp, hrdého centra Flander, a pak do Namuru ve Valonsku. Už lidé na ulici vypadají jinak: Antverpští jsou v průměru o deset čísel vyšší a mají světlejší vlasy, Namuřané se vzrůstem a zabarvením podobají Jihoevropanům.
Rozdíly jsou ale hlubší. „Valoni jsou Románi. Bohémové, trochu naivní, ale je s nimi sranda. My jsme Germáni. Sušší a hrdí na to, co jsme si vydřeli. Že už nejsme negramotní sedláci,“ popisuje Koen, Vlám, ekonom a jeden z těch, co pracovali v „obou zemích belgického státu“ a umějí oba jazyky. Rozdělení pokračuje. Průmysl a služby kvetou ve Flandrech, ve Valonsku krachují poslední kdysi úspěšné fabriky a lidí bez práce je tu třikrát víc než ve Flandrech. Ve Valonsku se zavírají školy, zatímco vlámské podél jazykové hranice zavádějí kvóty na frankofonní žáky, protože rodiče posílají své frankofonní děti sem. Na druhou stranu všechna světoznámá belgická jména - Brel, Magritte, Rémy, Simenon, Horta, Sax - a jejich umělecké počiny mají frankofonní kořeny, stejně jako se obdivuje valonská kuchyně a ne vlámské krokety.
To všechno vede k legračním předsudkům. „Prosím tě, jsi blázen, já a chodit s Vlámem? Jsou celí pravoúhlí a baví se jen o penězích,“ ťuká si na čelo Véronique, temperamentní bankovní úřednice, ačkoli připouští, že Vlámové jí nikdy nic špatného neudělali. Jindy to komplikuje život - dopravní cedule se mění ráz naráz podle jazykového regionu, takže kdo neví, že Luik a Liege, česky Lutych, jsou jedno a to samé město, může si pořádně zajet - a samozřejmě to nahrává zastáncům rozdělení Belgie. „Nebylo by to nic extravagantního, kdybychom se rozdělili. Jedenáct zemí v Evropské unii by bylo menších než Flandry (které mají šest milionů obyvatel),“ vypočítává Philip Claeys, europoslanec za separatistickou a stále populárnější stranu Vlámský zájem. Ta jako první začala kritizovat dvacetimiliardový šek, jímž Flandry každoročně dotují Valonsko, a její argument získává na síle.
Přes všechnu nespokojenost Vlámů s belgickým státem to ale na zánik země s nejhustší dálniční sítí na světě nevypadá. Prozatím.
694metrová pýcha
Cizinci se v Belgii mohou rychle cítit dobře. Belgičané jsou na ně zvyklí, na nic si nehrají a chovají se příjemně nenuceně.
Zpočátku to může působit až směšně. Nejvyšší místo v zemi, 694 metrů velký kopec Botrange v Ardenách, Belgičané vyšperkovali panoramatickou rozhlednou a pořádají na něj výpravy, jako by šlo o druhý Mont Blanc. S úžasem lze pozorovat i nadšení, s jakým sjíždějí „nejdelší sjezdovku“ v Belgii, kilometr dlouhou pozvolnou louku taktéž v Ardenách, popíjejíce při tom grog a poslouchajíce tyrolské jódlovačky, nebo nechápavě kroutit hlavou, když se celé rodiny vrhají s nafukovacími kruhy do studených vln hned zkraje léta.
Jenže Belgičané to nedělají na efekt; vědí, že lepší už to nebude, a proto se snaží užít to, co mají. Na jejich přístupu je něco velmi zdravého. Zatímco Čech cepovaný lety komunistické „kázně“ má zábrany jen tak vytáhnout na ulici stůl a židle a popíjet se sousedy v nedělním odpoledni, Belgičan to udělá. Stejně tak bruselská městská pláž: na rozdíl od Paříže či Prahy není ani u řeky - bruselská Senna je zakrytá -, ale jen u kanálu. Belgičanům to nicméně nebrání, aby svým veřejným prostorem nepohrdli a s tropickým koktejlem v ruce tu strávili den.
Pohodářství se v Belgii prostě daří. Když jste na Sablonu, jednom z živých náměstí v Bruselu, dýcháte mořem nasáklý vzduch a pozorujete siluety prošedivělých Kubánců, jak vytáčejí kolemjdoucí mladé belgické maminy v rytmu salsy, ptáte se, co vám vlastně chybí.
„Země tak blízko ráji,“ napsal nedávno francouzský deník Le Figaro, který rozebíral, že na malém belgickém území je „vlastně úplně vše“. A vtipně dodal, že když už, tak do Paříže je to z Bruselu hodinu dvacet vlakem - další výhoda Belgie.
Jednou za čas se ale belgický ráj mění v nejtemnější peklo. Jde o služby. Je třeba sobota a vaše vana, jako se to stalo jednomu kolegovi, se začne plnit nedýchatelným obsahem odpadních trubek z bytů nad vámi. Devět bruselských adres ve Zlatých stránkách nabízí službu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu a pět z nich hlásí „mluvíme i anglicky“. Vytáčíte číslo… a čtyřikrát uslyšíte jen vyzváněcí tón. Pátý pokus vyjde. Z luštění francouzštiny - anglicky nemluví - pochopíte, že přijdou v úterý. V úterý? „Nejde to. V pořádku?“ ozve se pak na váš dotaz, zda by to přece jen nešlo dřív.
„Nejde to. V pořádku?“ - „Ca va pas. Ca va?“ je tu nejpoužívanější rčení. Po nějakém čase v Belgii vám při něm začnou naskakovat neurotické pupínky, protože připomene minulé a budoucí martyrium se zdejšími opraváři, údržbáři a servismeny všeho druhu. Služby jsou noční můrou všech, kteří poznali, že to může být i jinak. Když se v Belgii stěhujete a zaplatíte kvůli tomu pronájem vysokozdvižné plošiny - domy jsou tu úzké -, vsaďte se 2:1, že stěhováci nepřijedou. Potřebujete vymalovat? Cena i za malý byt převyšuje manažerský plat a ještě si sami musíte sehnat barvu. Navíc nikdy nevíte, kdy se opravář objeví. Belgičané neudávají hodinu nebo rozmezí několika hodin, ale jen datum. Znamená to vzít si celý den volno z práce a čekat.
Stav služeb má dvojí důvod: chybí kvalifikovaní řemeslníci, protože Belgičané míří na lycea, a manuální práce zůstává buď na nejslabších žácích vyškolených na krachujících učňácích, anebo na nevyškolených imigrantech. Samotný Brusel pak coby novodobý Řím těží z toho, že všichni sem jednou musejí a cizinec vezme zavděk čímkoli, hlavně když mu bude jeho vana/televize/topení nakonec fungovat.
Samotní Belgičané považují své služby buď za „normální,“ anebo si vždy nějak poradí. Znají automechanika z Itálie, co má bratrance, který umí... A také stále více objevují kouzlo východní Evropy. „Nevím o nikom z mých známých, kdo by neměl na tyhle práce Poláky. Jsou skvělí!“ přiznává Koen.
Belgičanům se někdy posměšně říká Tintini, podle známé komiksové postavy neohroženého reportéra Tintina. Kvůli tomu, že mají stát-nestát, o co všechno se hádají vlámští a valonští politici, s jakým přízvukem mluví a jak je jim spousta věcí jedno. Pokud Francouz vypráví vtip se zástupci tří národů, troubu v něm hraje Belgičan. Pokud Holanďan vypráví vtip se zástupci tří národů, troubu opět hraje Belgičan.
Belgičanům to nijak zvlášť nevadí. Asi by byli radši, kdyby si s nimi cizinci spojili víc než vtipy či pedofilního vraha Marka Dutrouxa, ale Belgičany hned tak něco nevykolejí - dle loňského průzkumu jsou spolu s Dány „nejšťastnější“ v Evropě. Navíc jejich metropole hostí základny hned dvou celosvětových organizací - EU a NATO -, pořádali olympiádu, Světovou výstavu, měli kolonii v Africe, dali světu saxofon, art nouveau a čokoládovou pralinku. Na mladý desetimilionový stát ca va, no ne?
***
EDUARD HULICIUS Kterému Čechovi by se to nelíbilo?
Eduard, 27 let, evropská studia na FSV UK, pobyt na bruselském institutu CERIS a od června 2003 zaměstnán v tiskovém oddělení Evropské lidové strany v parlamentu unie. A také autor prvních česky psaných dějin Belgie a brzy i Lucemburska. Mluví jako kniha, až mu to člověk vzhledem k jeho věku nevěří. Pak ale jakoby mimoděk řekne, že se těší na pátek, až se po parlamentu zase „projde v Reaganovi“ - červeném tričku s portrétem bývalého amerického prezidenta, které je republikánskou odpovědí na populární guevarrovské triko. Dráždí tím socialisty v parlamentu. Kromě historikopolitologa i mladý kluk se smyslem pro humor... K dějinám Belgie se dostal shodou místa a času: nakladatelství Libri mu nabídlo, jestli je nechce napsat, když teď žije v Belgii. „Bavilo mě to. Zajímá mě jazyková otázka nebo vztah Čechů s Němci. A tady je to celé o tom stýkání a potýkání.“ Před příjezdem do Bruselu Belgii moc neznal. Něco věděl ze školy a měl základy holandštiny. To se postupně změnilo, a jak Eduard říká, člověk si pár věcí ověří - „třeba to, jak moře mění charakter národa. My jsme uzavřenější, pořád jakoby v obraně. Belgičani jsou víc otevření a vyrovnaní, a je to jen díky přístupu k moři“ - a něco si i oblíbí - „že tu nejsou panelákové kolonie, například. Je tu snaha, aby každá rodina měla svůj domek. Zachovává to tradiční charakter měst. Anebo to, že se tu pořád drží katolictví, což je mi coby věřícímu sympatické“. Tvrdí, že Belgie je v lecčems vlastně český ideál. „Silná střední třída, klid, jídlo francouzské kvality a německých porcí, kterému Čechovi by se to nelíbilo? Mně se to líbí taky!“ V Belgii ale zůstat nechce. „Nechci tu vychovávat děti, byly by to moc Evropani,“ řekne překvapivě. „Uměly by sice dokonale několik jazyků, ale nepatřily by nikam. Limitoval bych jim prostor.“ „Nejčastější téma konverzace,“ řekne Eduard s úsměvem na otázku po původu svého jména. „Našli jsme větev Huliciů ve Mšeně, první záznam je z roku 1653. Zjistit skutečný původ jména se ale v rodině nepodařilo,“ říká a dodá: „Ale vím, že jsme v USA, v Německu. A na webu je prvním Huliciem provozovatel pohřebních služeb v Mělníku.“ Foto ČT - Jiří Venclík
CLAIRE GAFARANGA Tady se neřeší, jestli dohromady nebo zvlášť
„Ahoj, já jsem Klára,“ přistupuje ke mně na jednom bruselském večírku půvabná černoška a představuje se mi - česky. Claire Gafaranga, Rwanďanka narozená a posledních 13 let opět žijící v Belgii. Vystudovaná ovšem v Česku - odtud „Klára“, tak jí říkali spolužáci. Socialistická družba tomu chtěla, že když se Claire ve Rwandě ucházela o stipendium v Evropě, padla na ni Praha. Tak je z ní inženýrka ekonomie s diplomem z VŠE. Přestože z Česka odešla v roce 1994 a málokdy se tam vrací, jen občas při konverzaci v češtině hledá slova. „Belgičani jsou víc bezprostřední. Vy jste takoví... úzkostlivější,“ říká Claire a jako příklad uvádí český úzus odmítat nabízené, ačkoli si nakonec dáme říct. „Když za mnou jedou kamarádky z Čech, člověk uslyší stokrát ,ne, nedělej si škodu‘, než kývnou třeba na pozvání na večeři. Jako kdyby v Česku nebylo normální rovnou souhlasit,“ říká matka několikaměsíčního syna. „Taky jsem nikdy nechápala váš způsob placení. To dohromady, nebo zvlášť?“ napodobuje Claire tón servírek. „V Belgii se to neřeší. Jednou zaplatíš ty, podruhé někdo jiný. Na tom přece nic není.“ První rok v Česku prožila Claire v Teplicích, aby se naučila řeč. Psal se rok 1988 a Claire byla vedle čtyř černochů široko daleko jedinou černoškou. „Jste rasisti. Respektive byli jste, teď už je to lepší,“ odpovídá temperamentní žena, jíž by nikdo nehádal čtyřicet, a popisuje, jak před ní tepličtí kluci lezli na pouliční lampy a ječeli jako opice. „Ale u vás to byla spíš neznalost. Nemohli jste cestovat, neznali jiné rasy. Když je rasista Belgičan, tak je to vědomě. V tom je rozdíl.“ Když vypukla genocida ve Rwandě, Claire žila v Belgii. Rozhodla se ale odjet do Prahy, aby unikla dusné atmosféře v zemi, kdy se neřešilo nic jiného než násilí v její bývalé africké kolonii - jejího otce, opozičního politika, během genocidy zabili. Podobný útěk by už dnes neabsolvovala. „Nemohla bych teď bydlet v Praze. Češi si pořád na něco stěžují. A nadávají na cizince. Stačí mi jet v Česku autobusem a poslouchat lidi okolo, když nevědí, že jim rozumím.“ „Doma“ je pro ni už Belgie. Tady má syna, partnera, práci, přátele. „Mám ráda francouzštinu a pak to, jak je Belgie malá a na jihu kopcovitá. V tom mi připomíná Rwandu. A vyhovují mi belgičtí muži. Jsou aktivnější, rádi něco vymýšlejí. Češi spíš sedí u piva. Jako Rwanďani.“ Z českého dobrodružství jí zůstala mailová adresa, v níž používá „ty bláho“, respektive „tiblaho“. „Chtěla jsem jen Klára, ale to už bylo zabrané. Tak jsem si dala ty bláho. Strašně se mi to líbí.“ Foto ČT - Jiří Venclík
JAN WEGER
A král mi pošeptal: Bůh vás provázej Šedesátník Jan Weger je mezi belgickými Čechy dobře známý. Jednak tu žije od roku 1968 a už třicet let řediteluje známému psychiatrickému centru v Bruselu, kde se léčí psychotičtí pacienti. A pak, ne každému se poštěstí přivydělávat si při studiu psychologie jako tenisový trenér belgického prince Philippa - „Nebyl moc dobrý,“ přiznává Jan Weger. Když ho osud svede dohromady s europoslancem Vladimírem Železným, důstojně, leč z plných plic mu oznámí, co si myslí o jeho „nenávistné a arogantní“ výpovědi o Bruselu. S Jacquesem Rupnikem a Antonínem Liehmem jezdí na Roland Garros, má přehled o vývoji na belgické filmové a divadelní scéně a klidně navrhne sázku o nejlepší šampaňské, že francouzské volby nevyhraje Nicolas Sarkozy. O pár týdnů později lahev přinesl s úsměvem. Povídat si s ním o Belgičanech a Češích je ovšem trýznivé. „To je nesmysl se takhle ptát, to vede ke strašnému zevšeobecnění,“ říká na několikátou pobídku, aby porovnal obě země, a nervózně se při tom ošívá. Nicméně vyzná se aspoň ze svého vztahu k Belgii. „Je sentimentální. Přijala mě jako cizince a ukázala mi úplně jiný svět,“ začíná. „A taky, můj otec byl podobný bývalému králi Baudoinovi. Tak jsem pořád olizoval ty známky s ním a posílal je domů,“ směje se hlasitě. Pak se na chvíli odmlčí. „Musím říct, že rozdělení Belgie by se mě dotklo víc, než se mě dotklo rozdělení Československa.“ Hned se ale vrací k lehkému tónu, kde je mu nejlíp. „Když je fotbal Belgie-Česko, nevím, komu fandit. Rozhoduju se až během zápasu. Stačí ale, abych slyšel ,kdo neskáče není Čech, hop hop hop‘, a nohy mi začnou vrůstat do země.“ Jestliže Jan Weger nerad srovnává Čechy s Belgičany, ještě horší je to s jeho povoláním. Vytáhnout z něj něco o stavu duše obou národů - na jeho psychoanalytický divan uléhají Belgičani stejně jako Češi - je téměř nemožné. Drží se profesní etiky. Pustí jen tolik, že „hysterie u mužů se podceňuje“. Pozoruje nicméně novinářčiny smutné oči Jan Weger sám nabízí historky: třeba jak za ním při setkání s králem Baudoinem ještě za komunismu „stál fízl, král to pochopil a pošeptal mi: Bůh vás provázej“. Nakonec se ale přece jen pustí do krátkého soudu. „Z Čechů, co sem jezdí, mám někdy pocit, že se nedokáží odpoutat od toho, co znají. Nejsou zvídaví,“ říká a pokračuje. „Tahle země je komplikovaná a potřebuje průvodce. Přiznávám, já měl to štěstí, že jsem ho měl.“ Foto ČT - Jiří Venclík
O autorovi| KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ zpravodajka LN v Bruselu katerina.safarikova@lidovky.cz
