V benátském Palazzo Venier dei Leoni na břehu Grand Canal je umístěna sbírka Peggy Guggenheimové. Americká sběratelka žila v tomto paláci z osmnáctého století od roku 1949 do své smrti v roce 1979, od roku 1980 slouží jako muzeum. Do konce července zde probíhá výstava Utopia Matters: from Brotherhoods to Bauhaus.
Jako málokteré jiné město evokují Benátky minulost. Jedno z pověstných „mrtvých měst“ v představách 19. století zažilo svůj zenit za renesance, od té doby elegantně upadá. Josif Brodskij ve své benátské eseji psal o tom, že „budoucnost se všemi svými pseudonymy je odtud vyloučena“. Pod pojmem utopie si obvykle představujeme něco příštího, budoucího, co je třeba teprve vytvořit. Zvláště italským futuristům Benátky ležely v žaludku; snili o tom, že by kanály vybetonovali a zřídili místo nich autostrády. Přesto není spojení Benátek s utopií zas tak paradoxní.
Barevný idylický život Utopia v řečtině znamená „ne-místo“, a tedy i místo ideální, nedosažitelné. Výstava se zabývá uměním, jehož tvůrci, nespokojeni se současným stavem věcí, snili o jiné skutečnosti. Její vzory hledali v minulosti či se snažili přiblížit nějaké ideální budoucnosti. Takto široké pojetí „utopie“ zahrnuje i směry či skupiny, o nichž bychom v této souvislosti nutně neuvažovali. Tak jsou tu francouzští „Primitifs“, kteří se koncem 18. století odstěhovali do ústraní konventu, neholili se, a malovali obrazy nasládlých barev a motivů, vzývající klasický řecký styl. Podobně němečtí nazaréni, kteří se utíkali k modelům středověkým a renesančním poté, co je zklamala vídeňská akademická malba. Jejich ideálem byl Dürrer. Známější jsou dnes angličtí prerafaelité spolu s teoretikem Johnem Ruskinem; i ti vytvářeli komunity po vzoru středověkých cechů a uctívali kult rytířství, čistotu ducha.
Výstava je uspořádána chronologicky. Následuje anglické hnutí konce 19. století Arts and Crafts, které se zaměřovalo na design a ovlivnilo kupříkladu i dobovou knižní kulturu. Jeho členové byli moderní svým přesvědčením, že design může ovlivnit nejen životní styl, ale i změnit společnost. I někteří zástupci neoimpresionismu byli stoupenci anarchismu a podléhali utopickým vizím spravedlivé společnosti. Je zde vystavena malba Paula Signaca V čase harmonie - tančící páry na pobřeží, matka kojící dítě, polní práce, to vše ztvárněno jemnými, průsvitnými barvami. Svou idealizací jsou dnešnímu diváku tyto motivy i technika až trochu protivné - připomínají totiž pozdější dekorativní umění za komunismu, všechny ty mozaiky na nádražích a domech kultury.
Poslední místnosti jsou věnovány holandskému hnutí de Stijl, hnutí Bauhaus, ruskému konstruktivismu - moderním směrům a skupinám, jimž je vlastní soustředění na současnost a na budoucnost. I tato hnutí měla tendence vytvářet různá kolektivní pracovní sdružení a pokoušela se propojit jednotlivé umělecké obory za účelem vytvoření nového výtvarného jazyka. Ruský konstruktivismus je tu obzvlášť výrazně zastoupen: snahy umělců, jako byl Rodčenko, Tatlin či Popov, spojit formální experimenty s masovou výrobou. Své ideje stačili tito umělci typu chudožnik-konstruktor vyjádřit v některých pozoruhodných artefaktech, než začátkem 30. letech svobodnému experimentování učinil přítrž Stalin.
Stálá sbírka muzea Guggenheimové obsahuje kromě děl moderních evropských umělců (Picasso, Braque, de Chirico, Kandinsky, Calder) i obrazy amerického abstraktního expresionisty Jacksona Pollocka, jehož podporovala.
Peggy Guggenheimová, neteř Solomona R. Guggenheima, zakladatele slavného newyorského muzea, začala sbírat umění v roce 1938. Již dříve ve 20. letech se přestěhovala z New Yorku do Paříže, kde byli mezi jejími přáteli Man Ray, Constantin Brancusi a Marcel Duchamp. V roce 1939 se rozhodla založit muzeum, namísto galerie, kterou dosud provozovala v Londýně, rozhodnuta „koupit jedno dílo denně“. Posléze otevřela své muzeumgalerii v New Yorku (jak napsala, během zahájení měla v jednom uchu náušnici od Tanguye a v druhém od Caldera, aby to nevypadalo, že straní surrealismu či abstrakci), než se v roce 1947 rozhodla vrátit do Evropy. Dnešní Palazzo Venier vystavuje kromě uměleckých děl z její sbírky i připomínky života jeho majitelky. Kromě fotografií Peggy Guggenheimové v paláci z doby, kdy byl soukromým domovem, je tu i zvláštní místnost, věnovaná naivním malbám její dcery Pegeen.
Josif Brodskij ve své duchaplné eseji odsoudil sbírku Peggy Guggenheimové a vůbec moderní umění coby „naplaveniny dvacátého století“. Elegantní Palazzo s osvěžující zahradou (je zde pochována majitelka sbírky i její psi) a s nabídkou toho nejlepšího z moderního umění, je ovšem jedinečným místem ke zklidnění a meditaci. Než zas člověk vyrazí zpět do vřavy turistického mrtvého města.
Utopia Matters: from Brotherhoods to Bauhaus
Muzeum Peggy Guggenheimové, Benátky
Autorka je překladatelka a germanistka
