Dnes o zápasu Angely Merkelové s festivalem Berliner Festspiele Snahy vytvořit v Německu multikulturní společnost selhaly,“ pravila před dvěma měsíci Angela Merkelová. Povahy, které mají od multikulti celoživotní odstup, to vzaly za svého druhu vědecký důkaz, který budou citovat ještě léta. Sám jsem skeptický k plánům sociálního inženýrství, zejména pak k produkování projektů world music, kde se gregoriánští mniši setkávají s kubánskými virtuosy na rumba koule. Ale ve čtvrtek jsem strávil snový berlínský večer s multikulturní klauniádou, a zase vím: v malém to funguje.
Festival divadelních a tanečních projektů Berliner Festspiele má podtitul Spielzeit Europa a téma „multi“ se z něj nedá vymýtit: už proto, že velká představení dnes existují zásadně jako koprodukce institucí z několika zemí, už proto, že mezinárodní soubory se staly jak běžným faktem, tak tématem. Od poloviny listopadu festival uvedl Isabelle Huppertovou v updateované verzi Tramvaje do stanice Touha (inscenaci převážně polských tvůrců), moskevský Bolšoj těatr dovezl svůj balet, který tančil na elektronické beaty slavného francouzského dýdžeje Laurenta Garniera. Choreografka Sasha Waltz dodala jak videoinstalaci, zářící z budovy Festspiele do města, tak představení: vystupuje s ní tanečník Jiří Bartovanec, patrně jediný český aktér letošního ročníku.
Tento týden obsadil scénu Festspiele osmnáctičlenný soubor hvězdy současného pohybového divadla, choreografa Sidiho Larbiho Cherkaouiho, vlastně pořád ještě mladíka s belgickými a marockými kořeny. Jeho představení Babel (words) začíná přednáškou postpunkové slečny o dávném prajazyku gest, podrobném, přesném, zapomenutém. Věděli jste, že gesto otevření dlaně znamenalo „promiň“? Ale to už si aktéři vymezují osobní prostor a ve třinácti různých mateřských jazycích křičí: „Země!“ Do toho se vtíná živá hudba: nejdřív japonský hráč na sudový buben, pak i indický hráč, dva súfisté, tedy zpívající arabští extatici, seveřanka s harfou. Cherkaouiova sebranka je jak třída pana Kaplana, od romantického Francouze přes uhihňané Japonce až k Arabovi a Švédce. Už poněkolikáté vytvořil choreografovi výpravu elitní britský sochař Antony Gormley. Tentokrát je to „jenom“ pět velkých prostupných hranolů: na začátku vypadají jako chudá, až moc minimalistická scénografie, pak je ansámbl rozpohybuje jako trojrozměrný model vesmíru i dílce babylónské věže. Nápady přicházejí v palebné intenzitě: chodba času, která přednášejícího mění v neandertálce a zpátky, lidé ve společném uzlu, kdy krok vpřed lze udělat jen spolu s někým dalším. Amerika je tu jediná vylíčená bez vlídné ironie: jako godzilla, která využívá lidi jako zbraně, náboje i terče. „Velký šéf“, který v první části arogantně vynese na piedestal dominující angličtinu, opakuje v závěru, po apokalypse, svá slova jako žebrák v koutě: „Nezbyly vám nějaké drobné? Já pamatuju časy, kdy angličtina byla většinový jazyk... Umí tu někdo anglicky?“
Svět nás vychovává k podezřívavosti. Téma „multi-kulti“ je dnes v podstatě korektní, soubory s mladistvou energií v neformálním ohozu jsou dnes už zprofanované vinou broadwayských show typu Stomp!. Babel (words) má sílu všechno tohle negativní očekávání zrušit: staví svou výpověď od čistého stolu. Zachází s „velkým“ dnešním tématem tak, aby to nebolelo samou trapností a nenudilo použitím klišé, která se jakoby nedají obejít. Je tak osvěžující vidět umění-klauniádu s momenty naprosto původními i těmi, co důvěrně známe ze života. Jako když fronta na letištní celnici podléhá jen trochu upraveným otázkám: „Drogy, alkohol, živé ptactvo? Máte něco mezi prsy? Převážíte něco v zadku?“ To je babylónský svět Cherkaouiho, chytrého a pružného jako opice: s globální angličtinou i zmatením jazyků, které k sobě lidi nikdy úplně nepustí. Ale paní Angela by měla vědět, že přes všechna zdržení na celnicích ta trmácivá pouť pokračuje.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
