BERLINALE Přestože hlavní soutěž končícího festivalu v Berlíně téměř postrádá humor, prostřednictvím filmů uvedených v prapodivné „nesoutěžní“ podkategorii do ní přesto prosákl. Stalo se to díky dvěma snímkům, natočeným ženskými autorkami.
Prvním z nich je film Please Give (Prosíme, přispějte) nezávislé režisérky a scenáristky Nicole Holofcenerové. Ta do současného New Yorku zasadila plejádu postav, jež čítá manžele provozující obchod se starožitnostmi, jejich jednadevadesátiletou sousedku s proříznutou pusou a její dvě vnučky, které by nemohly být navzájem odlišnější. Asi nejvýraznější rolí je tu polovina zmíněného manželského páru, Kate v podání režisérčiny oblíbené herečky Catherine Keenerové, která se s babičkou dělí o štědré porce humoru. Kate totiž trpí pocitem viny střední třídy a chce pomáhat méně zaopatřeným – ale almužnu dá namísto bezdomovci člověku, co prostě jen čeká na ulici, v práci se dojímá nad obrázky dětí s rozštěpem, a namísto asistence se nad mentálně postiženými dětmi rozbrečí. Babička se zase vyznačuje smrtící přímočarostí názorů. V roli jedné ze sester vyniká Rebecca Hallová, známá z Allenova snímku Vicky Cristina Barcelona.
Allenův film Manhattan byl ostatně jedním z leitmotivů tiskové konference. Ta se nesla v neformálním duchu: režisérka a zmíněné herečky, doplněné Amandou Peetovou (hraje druhou ze sester), spolu švitořily jako nejlepší kamarádky a nahrávaly si na repliky. A režisérka zvládla s lehkostí i podiv nad tím, jak dokázala film s tématy, jako je bezdomovectví, sebevražda či rakovina, pojmout odlehčeně. „To přece můžou být i vtipné věci,“ prohlásila. „Humor se dá najít ve všem, nebo se o to aspoň snažím. Beru ta témata vážně, ale intuitivně jsem do nich vrazila i legraci.“ Lehká rodinná dysfunkce Druhým odlehčením a zároveň jedním z vrcholů hlavního programu přehlídky se stala hořká komedie The Kids Are Alright (Děcka jsou v pohodě) režisérky Lisy Cholodenkové. Tato někdejší studentka Miloše Formana se dlouhodobě – mohli jsme vidět její tituly Laurel Canyon či Cavedweller – specializuje na portréty lehce nestandardních rodinných uskupení z americké vyšší střední třídy, jež zrovna procházejí fází mírné dysfunkce. Tentokrát napsala a natočila příběh o páru dvou lesbiček s dvěma dospívajícími dětmi. Ty uvedou děj do pohybu tím, že kontaktují svého biologického otce, dárce spermatu. Otcem je charismatický Paul, který život rodiny pořádně rozhodí.
Cholodenková v The Kids Are Alright vynikajícím způsobem spojuje nejrůznější druhy komedie (konverzační, situační, fyzická...) s autenticky evokovanými náročnými psychickými stavy (zmatek dospívání, partnerská zrada), což je samo o sobě malý zázrak. A těch je tu víc: mezi další patří strhující herecké výkony Julianne Mooreové a Anette Beningové v rolích matek či zručně napsané a zrežírované hromadné konverzační scény, v nichž je film podobně jako Please Give nejsilnější. Přesně takovéhle tituly by měly být vidět: spojují to nejlepší ze světa publika artového i mainstreamového.
Třetím „ženským“ filmem je soutěžní snímek Na putu (Na cestě) Jasmily Žbanićové. Vypráví o Luně a Amarovi, mladém páru z dnešního Sarajeva, který rozpoltí Amarova konverze k islámu. Lunu skvěle ztvárnila letošní chorvatská Shooting Star Zrinka Cvitešićová. Na putu je vystavěné s chirurgickou přesností, každá scéna tu má jasnou roli, rozkol je vylíčený krok za krokem a zcela věrohodně. Jde o režisérčin druhý film; za debut Grbavica, jenž stejně jako tento snímek rezonoval ozvuky balkánské války, získala v Berlíně roku 2006 Zlatého medvěda. Je tedy nepříliš pravděpodobné, že ho získá i letos.
„Berlinale pro mě hodně znamená,“ přiznala Žbanićová na tiskovce. „Snila jsem o tom, aby tu běžel i můj druhý film, protože všichni říkají, že je nejtěžší.“ Na putu podle ní vzniklo z její posedlosti sledováním změn, k nimž v Bosně a Hercegovině dochází, ať už jsou na úrovni jedince, vztahu nebo celé společnosti. „Zjistila jsem třeba, že lidé u nás čím dál víc tíhnou k náboženství,“ řekla. „Stalo se mi třeba, že mi na návštěvě u kamaráda jeden muž nepodal kvůli své víře ruku. Chtěla jsem zjistit, proč to udělal – a proč mě to tak rozzuřilo. Svými filmy a skrze jejich postavy zkoumám společnost i sebe samu.“
O autorovi| Vojtěch Rynda, Zpravodaj LN v Berlíně
