Zrovna mnou třásla puberta. Probouzela jsem se z dětského světa a začínala narážet na zdi všedního žití. Trápilo mě nízké sebevědomí. Bylo to proto, že jsem nebyla dost napěchovaná rodičovskou láskou? Ale kdo kdy dostal od rodičů všechno? Církev mne tehdy přijala s otevřenou náručí.
Už dřív jsem si všímala, že každý má nějaký ten Středobod, a teď jsem ho konečně našla i já. Mým Bohem nebyly popové hvězdy, kariéra, peníze, sex, drogy... bylo to staré dobré náboženství. V tom bezpečném a měkoučkém světě víry v Krista jsem se zabydlela raz dva. Každý den se mé myšlenky ubíraly k modlitbám, četla jsem pilně Bibli a scházela se s ostatními členy naší církve, která se pevně držela kořenů křesťanské víry. Co je psáno, to je dáno. Bibli přece svatým otcům nadiktoval Bůh – Všemohoucí.
Zpívali jsme písně a přemítali o svém hrdinovi, Ježíši Spasiteli. K tomu kázání, přednášky a seznamování se se spoustou nových lidí, kteří mne okamžitě přijali mezi sebe, jako ztracenou sestřičku. Na nic jiného ani nebyl čas. Bylo toho tolik a bylo to úžasné. Letní dovolená, hory, voda, volejbal, procházky lesem. Na noviny, sledování zpráv nebo čtení nějakých románů jsem neměla čas ani chuť. Světskou hudbu jsem neposlouchala. Nejen proto, že se v ní nezpívalo o Kristu. Byla plná násilí a sexu! Jenže pak se objevila trhlina.
Po pár letech se slastně bohabojný život v církvi začal dostávat do kolize se světem „venku“, i když jsme se tolik snažili se od něj odstřihnout, oprostit, očistit. Už jsem taky nebyla žádná teenagerka. Znovu se objevily dávné problémy z dětství. Ukázalo se, že světlo boží je nepřemohlo, jen zahnalo do stínu. A k tomu nové rány. Rozpadlo se mi manželství, přestože i manžela jsem si našla v církvi. Možná právě proto. Ve sboru zbyl jediný svobodný a jakž takž přijatelný. Koneckonců ani jsme nezačali žádnou zamilovaností. Prostě jsme se dohodli. Tak to bylo zvykem. Nebo to byla Boží vůle?
Zjistila jsem, že nedokážu mluvit s lidmi, kteří k „nám“ nepatří. Začala jsem se cítit jako cizinka. Hlavně sama vůči sobě. Tak jako tenkrát, ještě než jsem se ponořila do náruče církve, jsem znovu cítila, že si nedokážu najít místo v tomto světě.
Odešla jsem z církve a přišel další boj. Začalo přeskupování hodnot. Znovu jsem musela obraz světa poskládat tak, aby pro mne byl čitelný. Tento můj druhý vstup do života byl drsnější a bolestivější než ten přes rodidla mé matky. Vcházela jsem přece do světa, o němž jsem věděla, jak je zlý a zkažený. Začala jsem zase chodit do kina, do divadla. Poslouchala jsem hudbu, četla knihy a zjišťovala, že ani krutost a nelítostnost nezbavuje náš svět krásy, klidu a ticha. Našla jsem si nové přátele, kterým bylo lhostejné, k jakému Bohu se modlím či zda jsem vynechala nedělní bohoslužbu.
Přirozeně musím zmínit, že do dnešního dne nejsem s nikým z mé bývalé „rodiny“ v kontaktu, přestože se jedná o velký křesťanský sbor. Ačkoliv tu a tam někoho potkám, nikdo se ke mně již nehlásí. Chápu, nechtějí být znečištěni tím, kdo žije ve špíně tohoto světa.
Nesoudím nikoho pro jeho víru. A to je dnes tolik možností, čemu věřit! Stačí si vybrat z nabídky. Náboženstvím konkurují všelijaká politická hnutí, andělé, kartářky, duchové, mimozemšťané, kameny s léčivou silou, hinduisté a kdovíco ještě.
Je toho tolik, co odvádí pozornost od toho jediného, skutečného a existujícího, čím je život sám. Je sice plný bolesti, před kterou jsem tolik utíkala, ale ta přece vždy dřív nebo později odejde a namísto ní nastoupí... třeba radost, anebo alespoň úleva. To tápání, to nalézání svého místa v nekonečném a stále plynoucím bytí... ta hmatatelná skutečnost... to jediné nás může naplnit. Pro někoho jsem možná na cestě do pekla, jenže já už nechci mrhat dny čtením historických textů, modlitbami na kolenou a pěním nábožných písní neskutečnou směsicí falešných hlasů.
Ať si každý hledá to své místo, a třeba i v církvi. Mým Bohem se stal Život sám.
podle vyprávění Elišky K. napsala
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Šéfredaktor listu: Veselin Vačkov. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Zástupkyně vedoucího: Eva Hlinovská. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky.cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla ShowView™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
