LEKCE ZE ŽIVOTA
Byla jsem jedináček. Naštěstí to na mně nebylo poznat, maminka mě totiž vychovávala tak, že jako jedináček nemůžu být sobec. Vedla mě k práci, ale hlavně jsem musela poslouchat.
Za jedenáct let jsem porodila sedm dětí. Už během studií psychologie jsem čekala třetí dítě a starost o děti jsem považovala za vrchol svého poslání. Vždyť co může být důležitější než nové životy?
Ke svým dětem jsem se chovala úplně jinak, než se chovali moji rodiče ke mně. Zatímco oni - ve víře, že pro mě dělají to nejlepší - trvali na tom, aby pro mě byli autoritou, a za prohřešky byly tresty, já jsem naopak svoje děti brala jako partnery. Neměli jsme žádné výchovné, generační ani názorové střety.
Ve výchově je nejdůležitější láska, přirozená autorita a důvěra. Děti mi věřily, že budu vždycky stát na jejich straně. Když měli kluci problémy ve škole kvůli dlouhým vlasům, šla jsem za paní učitelkou a vysvětlila jí, že dlouhé vlasy jsou vyjádřením jejich identity, a když nejsou špinavé, nevidím důvod, proč by nemohly být delší.
Mezi porody a mateřskými jsem pracovala. Moc mě bavila práce u dětí s vadami řeči a sluchu, vymýšlela jsem různé postupy jejich neverbálního kontaktu. Protože jsem se ale angažovala v procesu s Plastic People, neprodloužili mi pracovní smlouvu.
Dělala jsem domovnici i uklízečku. Po podpisu Charty 77 jsem mohla dělat jen „podřadnější“ zaměstnání. Zametala jsem chodníky, vytírala podlahy... Bylo to koneckonců podobné domácím pracím nebo psychoterapii. Sice se ke všemu, co se mi stane, stavím pozitivně, ale tato povolání nesvědčila mému zdraví. Skončila jsem s invalidním důchodem.
Všechno je o prioritách. Když jsem uklízela ve škole v Rösslově ulici, vydělávala jsem asi pětistovku měsíčně. Jako domovnice jsem měla něco kolem tisícikoruny. Ti pánové, co to s námi nemysleli dobře, si mysleli, že nás platí Vatikán nebo CIA. Vůbec si nedokázali spočítat, jak někdo může existovat v tak velké rodině s tak malým příjmem. Šlo to. Naše potřeby byly akorát pokryté. Všechno závisí na tom, jak si postavíte životní hodnoty.
Když mě v roce 1979 zavřeli, cítila jsem úlevu - konečně! Zní to paradoxně, ale je to tak. Ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, pro jehož činnost jsme byli zavřeni, se na nás nahrnulo tolik trápení, že ve chvíli, kdy jsem se ocitla za mřížemi, jsem si skoro oddychla. Mělo to několik pozitiv - mohla jsem poznat prostředí, kde končili všichni, co byli stíhaní za odpor proti režimu, a za druhé, ujistila jsem se, že mezi námi panuje velká solidarita.
Vyseděla jsem pračku. Byla jsem zavřená i s manželem a hrozilo, že naše menší děti skončí v dětském domově. Naštěstí se ty zletilé postaraly o menší. Přátelé nám dokonce v době naší nepřítomnosti koupili naši první automatickou pračku. Děti měly radost a jásaly: „Mami, ty jsi nám vyseděla pračku.“ Cos naložil, to vezeš. Šikanu jsem si ve vězení nepřipouštěla. Zkoušeli na mě psychologické triky, třeba mi dali nejroztrhanější tepláky, ale s humorem se dá překonat leccos. Věděla jsem, proč tam jsem a za co jsem odpovědná. Řídili jsme se tehdy úslovím: cos naložil, to vezeš.
Člověku se víc uleví, když odpustí, než když prahne po trestu. Mě už estébáci nezajímají. Čímž nesnižuji jejich vinu. Hrozně bych jim přála, aby toho, co dělali, litovali. Ale já víc než v odplatu věřím v milosrdenství.
Nikdy jsem nezalitovala, že jsem podepsala Chartu. Naopak! Když mi estébáci vyhrožovali, že bych měla vzít podpis zpátky kvůli dětem, řekla jsem jim, že jsem to udělala právě kvůli nim. Aby mi to později nemohly vyčítat.
Nejsem žádná hrdinka! To, co jsem udělala, bylo normální a je velká škoda, že normalizace byla vlastně demoralizací, a když se jí člověk docela normálně vzepřel, tak se to považovalo za bůhvíco.
Politika není pro mě. Po revoluci jsem byla poslankyní Federálního shromáždění. Jenže v okamžiku, kdy začala diskuse o tom, že je potřeba demokracii založit na stranickém principu, bylo jasné, že v tak agresivním světě, který byl hlavně o sebeprosazování, už nechci být. Bližší košile než kabát. Toto rčení nemám ráda a o jeho účincích jsem se přesvědčila při práci pro uprchlíky, kterým jsem radila v rámci Poradny pro uprchlíky. Jak jsme se dříve hrbili, dnes dáváme najevo nadřazenost nad lidmi, kteří přišli z chudších oblastí, zejména z prostoru bývalého SSSR.
Raději věznici než uprchlický tábor. Rozčarování, zklamání a bezmoc jsem cítila po jednání ve Stráži nad Sázavou, kde se místní obyvatelé vzbouřili proti táboru pro uprchlíky. Raději si odsouhlasili, že tam bude ženská věznice. Argumentovali tím, že když budou chodit děti z uprchlických rodin do stejné školy jako jejich děti, budou ohroženy. Navíc by to prý snížilo cenu lokality. Stát se chová krátkozrace. Všechny fondy a granty jsou tak přiškrcené, že není možné financovat Poradnu pro uprchlíky tak, aby plnila své poslání. Přitom lidí potřebujících pomoc přibývá - zejména teď, kdy cizinci přicházejí hromadně o práci kvůli krizi.
Žiju z důchodu 6300 korun měsíčně. Nájem činí dvacet tisíc. Ještě že mám děti, které mi pomáhají. Kdybych je neměla, skončím pod mostem.
Spravedlnost bych do toho nepletla. Jestli mě rozčiluje, že policisté odcházejí do důchodu s vysokou doživotní rentou, zatímco já živořím? Ale jděte! Dá-li Pánbůh, tak to minimum, které potřebujeme, dáme vždycky nějak dohromady. Vlastně jsme na tom pořád stejně, tak jakápak spravedlnost. Někteří lidé jsou na tom mnohem hůř.
V životě je nejdůležitější, aby člověk žil ve shodě se svým svědomím a s Pánembohem - pokud v něj věří. Ale přinejmenším sám se sebou.
Nedávno jsem oslavila tři čtvrtě století - 75 let. Jedno z mých dětí se mě zeptalo, co bych si ještě přála. Je to docela divné, ale já nevím, co si přát. Snad jen to, aby se lidi měli rádi, byli na sebe hodní, naslouchali jeden druhému a hledali řešení problémů v zájmu všech. Vlastně je to jednoduché přání, že?
