130 let

Bez koncepce i velkých témat

Česko

Čtvrtý ročník Pražského bienále výtvarného umění je po všech stránkách chudší než všechny minulé. Jsou tu sice, stejně jako dřív, zastoupeni umělci různých národů, ale ve většině kolekcí chybí nosné téma nebo základní myšlenka. Mezinárodní přehlídka Prague biennale 4 se opět usídlila v Karlínské hale, ovšem letos se většinou setkáváme s poměrně bezradně vybranými soubory, které zřejmě vznikly jen z vnějších popudů. Tedy nikoliv naplněním promyšlených představ. I po stránce výběru médií působí přehlídka chudě, jsou tu hlavně obrazy a fotografie, ze kterých se nakonec soubor vždycky nějak sestaví. Všudypřítomné čínské umění Tento stav jen potvrzuje úvahu, že se myšlenka bienále vyčerpala a že z ní vyprchala počáteční svěžest a zbyla jen povinnost pokračovat a nějak naplnit obrovské prostory Karlínské haly. Najdou se tu samozřejmě i zajímavá díla výrazných osobností, která by ale jistě vyzněla ještě lépe v kvalitnějším kontextu. Návštěvníci bloudí chodbami s českým, maďarským, rumunským, italským, slovenským, korejským a v dnešní době všudypřítomným čínským uměním. Ale jen tu a tam narazí na něco skutečně pozoruhodného. Přitom v mladé generaci najdeme řadu rodících se i vyzrálejších osobností, které se vyjadřují svěžím a osobitým způsobem. Bienále až příliš působí dojmem, že jeho koncepce je náhodným spojením nesourodých prvků. Rozhodně nejde o skutečný obraz současného vývoje. Asi nemá smysl tak gigantickou akci pořádat za každou cenu. Jistě by bylo přínosnější připravovat menší, ale promyšlené a aktuální výstavy s tématy, která osloví a přispívají k pochopení dnešní společnosti. Mělo by přece jít hlavně o to, jak lidem umění přiblížit a ukázat jim, že má smysl.

Když někdo projde tak obrovskou záplavou průměru či podprůměru s občasnými ostrůvky kvality, a když navíc o současném umění nic neví, tak ho to nejspíš odradí. Smysl letošního ročníku tedy spočívá v jednotlivostech - v řadě zajímavých kreseb, obrazů, fotek a instalací, které se nedají přehlédnout. Zaujme vtipná rozměrná instalace Guillerma Santamariny z rozbitých elpíček, kterou autor vytvořil přímo na místě a která vyjadřuje destrukci a absurditu současné společnosti. Originálně působí kaligrafická malba Xue Juna, která vyjadřuje propojení dávných východních tradic s racionalitou a zároveň podivností a nepochopitelností dnešního světa. Z českých malířů upoutá Josef Bolf se svou schopností zachytit s nesmírnou jemností lidskou osamělost. Citlivostí se mu blíží Rumun Radu Comsa, který ovšem při ztvárnění obdobné atmosféry volí odlišný způsob vyjádření. Z mladé generace zaujme velkorysostí projevu malíř Robert Šalanda. Smysl pro hru se světlem se promítá do minimalistických tisků na hliníkových deskách od Marka Kvetána, nedávného vítěze soutěže 333, pořádané pražskou Národní galerií.

Působivé jsou černobílé fotografie Aleny Kotzmannové nebo kultivované fotografie Markéty Othové. Z dnešních klasiků upoutá Jiří David sérií kompozic, ve kterých se prosazuje přísnost a zároveň příjemná hravost. Tak se znovu ukazuje jeho výrazná mnohostrannost. Instalace Evy Koťátkové dokazuje, že nedostala cenu Jindřicha Chalupeckého zadarmo, i když se svým stylem řadí do mezinárodního proudu, kde jsou někdy projevy autorů zaměnitelné. Ještě po letech je vidět, jak silné byly s až neuvěřitelnou tvrdohlavostí vytvářené velké strukturální kresby Václava Stratila. Šlo o osobitý projev pozdního minimalismu 80. let. A konečně Jan Nálevka zaujme videem s opakující se melodií, která představuje ubíhající čas. Její zvuky nás ve své průraznosti provázejí takřka celou expozicí.

Asi by byla škoda, kdyby již tradiční bienále nepokračovalo, ale mělo by se připravit s promyšlenými tematickými okruhy. Vždyť v minulosti se právě zde tento přístup osvědčil. V tomto směru tentokrát došlo k pouhým náznakům. Národní dělení, které tu převažuje, je příliš schematické a už dávno nestačí.

HODNOCENÍ LN ***** Prague Biennale 4

Karlínská hala Praha, do 26. 7.

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás