Celovečerní debut amerického režiséra Caryho Fukunagy patřil na letošním festivalu v Karlových Varech mezi snímky poháněné pozitivní šeptandou. Sin Nombre přesně ví, kam chce svého diváka dovést, a stejně sebejistě působí i jeho autor. Právem: evidentně se mu podařilo natočit jeho první velký film přesně tak, jak chtěl. Výsledek však stojí rozkročený mezi festivalovým publikem, které ocení autenticitu a sociální tematiku, a mainstreamovými diváky, jež láká na melodramatickou dějovou linku instantní lásky v dramatických podmínkách. Obě polohy se totiž do určité míry navzájem ruší.
Pořádné vyválení v prachu Osud tu svede dohromady sedmnáctiletého Caspera a jeho vrstevnici Sayru. On je členem gangu Mara Salvatrucha, který má v „popisu práce“ obchod s drogami a zbraněmi, nájemné vraždy a další kriminální aktivity. Členství v gangu je víc než příslušnost k rodině a pro mnohé mladé příslušníky chudiny představuje jedinou cestu k přežití a uznání. Ona patří do nemajetné rodiny z Hondurasu, která se s příbuznými pokouší přejet do země zaslíbené – Spojených států – na střeše nákladního vlaku.
Sin Nombre zpočátku vypadá téměř jako dokument: Fukunaga člověka v prachu ulice latinskoamerického předměstí důkladně vyválí. Spolu s Casperovým chráněncem Smileym tak divák zažije drsný vstupní „pohovor“ do gangu i ještě děsivější iniciační rituál. Varovná velkoplošná tetování na tělech gangsterů jsou vypiplaná do poslední křivky. A jedna dlouhá kamerová jízda doupětem „rodiny“ prozradí všechno o její vnitřní struktuře.
Podobně se věci mají s linií Sayry. Velkoryse natočené scény z prostředí emigrantů, v nichž často figurují desítky komparsistů, ukazují stejně dobře jejich zoufalství jako naivní víru v lepší zítřky za hranicí USA.
Scenárista a režisér Fukunaga dokázal svou zkušenost z prostředí, v němž sám pobýval, shrnout do efektivních zkratek. Casperovy pochybnosti nad životem v gangu, ze kterého se neodchází, urychlí pragmaticky odvyprávěný osud jeho lásky Marthy Marlene. Sayra potřebuje vysvětlování ještě míň, tíha jejích motivů je cítit po pár záběrech. Po setkání obou hlavních hrdinů se však úspornost vyprávění rozmělní v úhledné prostřihy do mexické krajiny a v předvídatelný vývoj událostí. Jestliže sbližování Caspera a Sayry ještě působí spontánně, další scény života na střeše vlaku se blíží žánrovým obrázkům a finále filmu už jede zcela v kolejích scenáristického konstruktu. Nadbytečná je například příběhová linie Smileyho: má ilustrovat (sebe) zničující kruh násilí a to, jak pravidla gangu válcují obyčejné mezilidské vztahy, ale to Fukunagův film ukazuje už ve svém bezchybném úvodu.
Pohříchu povědomé koleje Sin Nombre je vynikající studií stavu věcí, která má po většinu své stopáže schopnost poutat pozornost i alarmovat. Fukunaga si zaslouží ocenění za vynikající vedení začínajících herců i neherců, za efektivní zprostředkování vhledu do prostředí, kam se běžný Středoevropan nikdy nepodívá, i za odvahu natáčet dramatické sekvence na rezavém vlaku kdesi uprostřed Mexika. Jeho debut se po boku dalších snímků o podobné problematice, mezi něž patří třeba Marie milostiplná o pašování kokainu z Kolumbie, neztratí. Je jen škoda, že do cíle dojede po kolejích pohříchu povědomých a předvídatelných, které jeho předchozí dramatickou cestu rozmělňují.
HODNOCENÍ LN ***** Sin Nombre (Sin Nombre)
Mexiko/USA 2009 Scénář a režie: Cary Fukunaga Kamera: Adriano Goldman Hudba: Marcelo Zarvos Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 3. 9. 2009
