Kolikrát už jsme slyšeli, že dnes peníze všechno válcují. Dřív se cenilo být stachanovcem, dnes zase podnikatelem a bezvousí jinoši v oblecích vykládají, jak úspěšně zakládali firmu už v patnácti, jejich třicetiletí kolegové mají miliony na kontech a uštvaný pohled.
Každému, jak se líbí a podle toho, v čem spatřuje životní smysl. A tak je povzbuzující, že ne všichni přemýšlejí nad tím, jak vydělat majlant. Tahle chvála skupinky lidí, kteří se před pár lety rozhodli dělat divadlo, vůbec neznamená, že je krásné být bez peněz a že chudoba cti netratí. Nebo snad, že je hanebné podnikat a vydělávat. Vůbec ne, jen je příjemné, že pořád je dost těch, kteří mají vizi a jsou od počátku ochotní pro ni něco obětovat.
Skupinka, o které je řeč, hraje v Malém vinohradském divadle, což je mimochodem příjemný komorní prostor, který nedávno vznikl na mapě divadelní Prahy. Pět holek a tři kluci si už na Vyšší herecké škole na svá studia vydělávali, už tenkrát jim hodně pomáhal režisér Václav Martinec, jejich pedagog. Drželi při sobě tak dlouho, až jim to vyšlo a před čtyřmi lety založili divadlo. Peněz je na ně jen tak tak, ale přesto v něm o přestávce diváci dostanou zadarmo čaj a kafe, což je skoro dojemné.
Teď naposledy tu čerství absolventi DAMU Pavel Khek a Petr Chmela uvedli Shakespearovu Zimní pohádku v postmoderním hávu. Občas to v ní skřípalo nedůslednostmi ve výkladu a také by to chtělo víc pracovat s herci, ale byla tu i řada vysloveně nápaditých momentů a herecky zajímavých situací. Zejména druhá půlka, kdy se děj přenese do Čech, má docela přesvědčivý výraz a jiskří to v ní groteskním vtipem. Nedá se moc odhadnout, jak dlouho vydrží vinohradská parta v daných podmínkách, ale ať se bude dít cokoliv, už dávno podala důkaz, že jí o něco jde. A to je fajn.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
