Padesát písní je na dvojalbu Yvetty Simonové Dárek na památku. Je to jen zlomkem z celoživotní produkce zpěvačky, která zpívá už přes půl století
Na Petříně je rozhledna a v pop music je Yvetta Simonová. Nikdo s tím nehne a s nikým to nehne. – Takhle pregnantně už před čtyřiceti lety vyjádřil postavení zpěvačky na československé scéně jeden z hudebních kritiků té doby. Možná to nemyslel tak docela jako poklonu, konstatoval ale fakt, s nímž nešlo polemizovat. Yvetta Simonová byla suverénní hvězdou a symbolem jistoty tuzemského středního proudu po několik desetiletí. Když letos 4. listopadu slavila osmdesátiny, přišli jí složit hold mladší kolegové zvučných jmen – a jejich gratulace určitě nebyly neupřímné. Kolika umělcům v profesi tak nejisté, jako je zpěvák populární hudby, se podaří se slušným ohlasem koncertovat ještě v tomto věku? A to už nemluvíme o tom, v jaké kondici!
* LN Když jsme si sjednávaly schůzku, měla jste každý den obsazený. Televize, rozhlas, vystoupení, dokonce jezdíte koncertovat... Jak to zvládáte?
Za leccos mohou ty narozeniny, to mě opravdu překvapilo, že si tolik lidí vzpomnělo. Ale ano, jezdíme, teď většinou s Josefem Zímou a byli jsme s Richardem Adamem u krajanů ve Švédsku. Překvapilo mě, že nás tam vůbec ještě chtějí. Jak to zvládám? No, to víte, ráno se musím trochu rozcvičit. Ale baví mě to, nemohla bych sedět doma a nic nedělat. Potřebuji být mezi lidmi, bez publika já moc nežiju, jsem celá zpomalená, ale když mám před sebou představení, je to impulz. Obecenstvo mě nabíjí pozitivní energií.
* LN Cvičíte hlas?
Denně, ten aparát člověk nesmí nechat bez tréninku, a od svých čtyřiceti taky denně cvičím i fyzicky.
* LN Prý jste chtěla být zpěvačkou odmala. Šlo to lehce?
Musela jsem pro to pochopitelně taky něco udělat. Jsem sice z muzikantské rodiny, ale tatínek trval na obchodní akademii, takže jsem na ni chodila v Karlíně. On v tom zpívání neviděl perspektivu, nevěřil, že by to bylo povolání na celý život. Jeden tatínkův strýc byl dokonce dirigentem ve Vídni, ale k hudbě mě vedla spíš rodina maminčina. Dědeček byl mistr štukatér a pracoval ve Vídni. Když jsem tam ty krásné domy poprvé viděla, říkala jsem si, kterýpak asi dělal právě on? Ale on taky učil hře na housle a na zimní období měl menší kapelu. Všechny jeho děti hrály a zpívaly. Takže já slyšela od maminky nepřeberné množství národních i jiných písniček.
* LN Chodila jste na hodiny zpěvu?
Ano, začínala jsem v hudební škole v Podolí u paní profesorky Fiedlerové, pak jsem od třinácti let chodila k Hilbertu Vávrovi. Rodiče mi platili hudební školu a chtěli vědět, jestli to má vůbec nějaký smysl. Profesor řekl, že moje barva hlasu stojí za to učit se dál. Potom jsem se dostala k Italovi Carpimu. K němu chodila na hodiny zpěvu například operní pěvkyně Maria Tauberová a já chtěla vždycky hodinu hned po ní, abych ji slyšela, jak zpívá. Přišla jsem dřív a poslouchala. Totéž jsem dělala se Soňou Červenou. Bydlela na Vyšehradě naproti v ulici. Vídala jsem ji, když mířila do divadla, a taky jsem po ní chodila k profesoru Rosnerovi a poslouchala její hodiny...
* LN Co rozhodlo, že se vám přání stát se zpěvačkou hned vyplnilo?
Štěstí? Nebo náhoda? Debutovala jsem v Bratislavě, v inscenaci, kterou se otevírala Malá scéna Slovenského Národního divadla. Zhudebnili tam Gogolovu Ženitbu a já dostala příležitost zazpívat roli Agafji.
* LN Jak jste se dostala do Bratislavy?
Protože tu Ženitbu režíroval pan režisér Štefan Munk, který pracoval u Oldřicha Nového, a ten mě znal a doporučil. Dostala jsem svou první roli, a vzpomínám, že naučit se ji ve slovenštině byla neuvěřitelná práce. Ale když je člověk mladý, tak podstoupí všechno na světě.
* LN Nebylo vám ještě ani dvacet. Pustila jste se „do světa“ sama?
Kdepak, to by nešlo. Maminka to tam se mnou vydržela přes rok, její příbuzní měli v Bratislavě vilku a obchod, tak jsme u nich bydlely. Samotnou by mě tam nenechala, takže jsem samozřejmě musela poslechnout a jet s ní hezky domů. Žily jsme samy, protože tatínek zahynul v únoru v pětačtyřicátém, při náletech na Prahu, na Karlově náměstí. To mi bylo šestnáct let.
* LN V Bratislavě jste začínala vlastně jako herečka, ale v Praze jste pak zpívala s tanečním orchestrem.
Napřed s Rudolfem Cortésem a malou partií Karla Krautgartnera a pak jsem se stala zpěvačkou orchestru Zdeňka Bartáka. Po sedmi letech potom přišlo pozvání od Karla Vlacha, a to byl splněný sen a meta.
* LN Cortés, Krautgartner, Vlach – to jsou jména, která opravdu patří k zlatému fondu české populární hudby...
Ruda Cortés měl nádherný baryton. Některé jeho písničky jsou nepřekonané. Třeba jeho Honec krav – dodnes ho v duchu slyším. A byl to mimochodem moc hezkej chlap. Začínal jako Woody v Divotvorném hrnci, Werich s Voskovcem tehdy sháněli zpěváka, on zpíval někde v kavárně a Karel Vlach jim ho doporučil. Hrál v páru se Soňou Červenou a byli oba výborní. Já to představení viděla snad třicetkrát... Ještě potom i v Karlíně, když se tam přesunuli z Divadla ABC.
* LN Karlu Vlachovi vás také někdo doporučil?
Potřeboval zpěváky, já byla v orchestru Zdenka Bartáka a pořádali jsme pravidelné koncerty v Lucerně, Obecním nebo ve Slovanském domě. Mívali jsme vyprodáno, uváděli jsme tam vždycky nové písničky. Tehdejší ředitel Vlachova orchestru Jan Borovička se na nás šel podívat a řekl Vlachovi, že je tam taková žába, že by ji mohli pozvat. A jednou v pátek ráno – od té doby je pátek už navždy můj šťastný den – mi Karel Vlach zavolal.
Pokračování na straně 14
Bez publika nežiju
Dokončení ze strany 13
V telefonu měl strohý projev, jak jsem potom poznala, tenhle typ mluvy byl pro něj typický: „Podívala se, dívko, chtěla by si s námi udělat malej obchod na živé rozhlasové nahrávce ve studiu A v Karlíně?“ pravil. A ještě mi řekl, že začínám ve 14 hodin, v půl páté s publikem. A že noty mi dodají. Dodali mi je hned v sobotu na vystoupení, tak jsem se to učila v šatně, bez klavíru, jen tak nasucho. Byla to Trojanova píseň Bílý měsíc z Hrubínovy Srpnové neděle, která zrovna byla velký trhák na Národním divadle. To byla moje první nahrávka, já se ani nezeptala, jaký má rozsah a jestli na to vůbec budu stačit.
* LN Orchestr Karla Vlacha byl pojem. Není divu, že jste s nimi chtěla zpívat.
Vlachovce jsem uctívala, chodila jsem na jejich živé rozhlasové nahrávky a tolik jsem přála zazpívat si s nimi, že jsem prostě tu hozenou rukavici zvedla a ono to naštěstí vyšlo.
* LNA začal váš život po boku Karla Vlacha, kterého počítáte mezi své osudové muže?
Ano. Tak vznikla nepsaná smlouva s Karlem Vlachem na celý život. A vlastně tím začala nejdůležitější část mého profesního, ale i osobního života. Ale nemyslete si, Vlach mi dlouho onikal. A když pak přeskočila jiskra, bylo to po strašně dlouhé době, já s ním zpívala spoustu let a dlouho byl pro mě vážený pan dirigent.
* LN Ono těch důležitých mužů bylo ve vašem životě víc: František Spurný, ředitel Lucerny, byl první významný manažer, Jaromír Vomáčka byl skvělý muzikant, skladatel i textař, Milan Chladil zase váš dlouholetý partner na jevišti... Jak na ně vzpomínáte?
Vzpomínám na ně v dobrém, ale vím, že jsem svému soukromému životu zůstala hodně dlužná. Byla jsem pořád na cestách, na koncertech nebo ve studiu, když jsem se vrátila, zase jsem se hned učila něco nového. Ono to bylo dost tvrdé. Už když jsem zpívala s Bartákem, byly to perné roky – od osmi do dvou na plese v Českých Budějovicích a druhý den od čtyř Slovanský dům. Nebo ve Slovanském domě od čtyř do devíti a pak od jedenácti do dvou byl ples v Obecním domě, kam jsme se jen přesunuli. To vůbec nebyla procházka růžovým sadem. A bylo to v rámci pracovní povinnosti. Teprve až u Karla Vlacha jsem byla na volné noze. A u Vlacha se teprve nezahálelo. Musel živit velký orchestr a to není v žádné době lehké. Rozhlas, televize, nahrávání gramofonových desek a samozřejmě živé koncerty... A tak pořád dokola.
* LN Takže jste měla tvrdý trénink?
Člověk se musel snažit vydržet, a proto si asi vypěstoval jakousi odolnost a sílu. Žádná jistota nikde nebyla – ani v profesi ani v soukromí. Třeba s Milanem Chladilem, se kterým jsem zpívala dvacet osm let, jsem strávila díky cestování v době, kdy žádné dálnice neexistovaly, víc času než se svou rodinou. Když se dnes ohlížím, doma mě opravdu viděli málo.
* LN Připomeňme vaše muže, čím byli zajímaví?
František Spurný patřil k dynastii manažerů. Jeho otec Bedřich měl koncertní jednatelství a začínal už s Milošem Havlem, když se otevírala Lucerna. František v té tradici pokračoval, byl schopný manažer a například to byl on, kdo v pětačtyřicátém vítal Jana Wericha, když se vracel z Ameriky. A protože Werich ještě neměl své divadlo, organizoval mu František Spurný zájezdy, na které jezdil s Karlem Vlachem. Já tam jezdila s ním a tak jsem se seznámila s Janem Werichem, to byla velká osobnost. Pro mě to byli zajímaví lidé. Jsem šťastná, že jsem je mohla poznat, že jsem byla jejich současnicí.
* LN Váš druhý manžel Jaromír Vomáčka proslul kromě jiného i písní Dobře míněná rada ze srpna 1968...
Lidi si ji zapamatovali spíš podle refrénu Běž domů, Ivane, i když ten název je taky výmluvný. Ale byla to Jaromírova poslední práce, pak už jej stihl zákaz činnosti. Přestože to byl člověk s neopakovatelným humorem, zákaz veškeré umělecké činnosti ho zlomil. Pro mě napsal ty nejoblíbenější písničky, ve všech, i těch lyrických, byl vždycky přítomen jeho humor, to si člověk uvědomí až zpětně... Napsal i moje velké hity Já jsem zamilovaná, Dříve než na louce rozkvete voňavé kvítí nebo Zhasněte lampiony – ještě teď jsem si Lampiony znovu oprašovala, protože je na mně chtěli krajané ve Švédsku. Pamatují si je.
* LN A čím vás přesvědčil Karel Vlach?
Jako dirigent tím, že s ním hráli nejlepší muzikanti té doby, uměl si je najít i mezi absolventy konzervatoře nebo v jiných kapelách, zkrátka měl čich na dobré hráče i na repertoár, který jeho orchestr hrál. A také měl tým skladatelů, textařů, aranžérů. To bylo důležité, opečovávali nás ať už muzikou nebo texty. Jako člověk byl Karel velmi činorodý, měl suchý anglický humor, byl neuvěřitelně pracovitý, dnes bychom řekli workoholik, a měli jsme společný zájem – práci. S ním ty problémy, že nejsem doma, jednoduše odpadly.
* LN Tím, že jste se nikdy nepletli do politiky, nepotkaly vás žádné zákazy, vlastně jste zpívala nepřetržitě po celé to půlstoletí...
Opravdu jsme to nedělali. S Milanem Chladilem jsme měli zásadu, že naše publikum je tady doma, a i když jsme pochopitelně taky vystupovali někde za hranicemi, těžiště našeho zájmu bylo domácí obecenstvo. Bylo k nám vstřícné a my se snažili to, co umíme, poctivě odevzdat.
* LN I Milan Chladil se nechal slyšet, že zpívat s Vlachem byl jeho klukovský sen, jehož naplnění nemohl uvěřit. V duetech jste pak byli jistým fenoménem. Lidi vás vnímali jako pár a nemysleli to jen profesionálně. Ale tak to nebylo?
Ne, nikdy jsme se nesblížili víc než pracovně. Milan byl hlavně vynikající zpěvák, taky sportovec tělem i duší, pohodový člověk, nabitý energií, rozuměli jsme si. Právě proto, že náš vztah byl ryze profesionální, dovedli jsme se i nepohodnout, třeba když se mi zdálo, že té práce bylo trochu moc. Ale pravda je, že jsme spolu strávili hrozně moc času. Hráli jsme spolu i v Karlínském divadle, kam nás přivedl Karel Vlach, Milan v My Fair Lady, já v Hello, Dolly, spolu Na tý louce zelený... Hráli jsme také v Malém divadle v Nuslích. A byly i jiné příležitosti.
* LN Vzpomínáte, jak jste nazpívala pěvecký part Tornádo Lou z Brdečkova a Lipského proslulé filmové parodie Limonádový Joe?
Vím, že to byla zajímavá práce, točili jsme ty nahrávky v rozhlasovém studiu s Vlastimilem Hálou a Vlachovým orchestrem. A já velmi obdivovala Květu Fialovou, jak tu pěknou roli nádherně ztvárnila. Tehdy jsme ovšem nikdo netušili, že obliba toho filmu tak dlouho vydrží.
* LN Je to už dlouho, co zemřel, musela jste se u mikrofonu obejít bez něj a pak i bez Karla Vlacha...
Milan odešel před čtyřiadvaceti lety a Karel před dvaadvaceti, bylo to strašně rychlé. Navíc i maminka zemřela v té době, měsíc před Milanem. Bylo to velice těžké, pro mě asi nejtěžší období, pomohlo mi jen to, že jsem pracovala A to jsem mohla i díky tomu, že s námi v orchestru působil Karel Hála. Zpívali jsme pak ta dueta spolu.
* LN Myslím, že vaše publikum na vás oceňovalo a zřejmě stále oceňuje, že jste nepodléhala žádným módním vlnám. Vidí ve vás jistotu repertoáru, stylu, a koneckonců máte po všechna léta i stejný účes a stejně elegantně se oblékáte. Taky se moc nešetříte, když pro ně stále zpíváte naplno a naživo. Nikdy vás nelákala změna?
Ne, to není můj styl. Dávám přednost živému zpívání, to má docela jiný esprit. A vím, že publikum je můj skutečný životní partner se vším všudy. Buď vás zatratí, nebo přijme, může být nemilosrdné i laskavé. Já to oceňuji, vím, jakou to pro mě má hodnotu.
***
Yvetta Simonová (1928) Nezaměnitelný sametový hlas a elegantní vzhled – to je stálice české populární hudby Yvetta Simonová. Poté co prošla soukromými hodinami zpěvu, klavíru a hudební teorie, začínala jako herečka. Postupně působila v řadě orchestrů, hlavně Karla Vlacha. Proslula jako sólistka i v duetech s Milanem Chladilem (My dva a čas, O nás dvou...). Natočila hodně přes 500 hudebních snímků. Na začátku listopadu pokřtila své zatím poslední 2CD Yvetta Simonová: Dárek na památku a DVD My dva a čas z televizních pořadů s Milanem Chladilem.
