REFLEKTOR
Údajně největší kuchařská hvězda z Itálie působící donedávna v Česku Vito Mollica na dotaz, bez čeho se neobejde, stručně oznámil: bez Paola Conteho. Ti, kteří italskému jazzmanovi a šansoniérovi propadli, tohle nadšené vyznání dobře chápou. Conte je typ muzikanta, kterého posluchači fanaticky zbožňují a napříště už nechtějí nic jiného. Naprostý originál, který v Evropě nemá obdoby.
Čtyřicetiletý debutant
I když zmíněný kuchař v souvislosti s Contem tvrdil, že doma (rozuměj v Itálii) není nikdo prorokem, tak úplně pravdu nemá. Hudebník je ve své vlasti velice ceněný, což je o to zajímavější, že neměl žádný raketový nástup, ale jeho kariéra stoupala zvolna a nezadržitelně. Před třiceti lety uspořádal svůj první koncert pro dvě stě lidí, kteří vzývali jeho písničky, a dnes pro něj není problém vyprodat arénu ve Veroně. Stejně tak jej ale milují ve Francii a také ve Spojených státech. I v Česku má svůj okruh příznivců, a ne úplně zanedbatelný. U nás ale bohužel stále žijeme v zajetí představ, že současná italská hudební scéna je hlavně San Remo, Drupi a Toto Cutugno, zkrátka ta nejslabomyslnější komerce. To je samozřejmě zkreslené, protože v Itálii „operuje“ řada zajímavých osobností podobného šansoniérského zaměření jako například další „klasik“ Francesco Guccini, který svého času skládal i výrazné protestsongy. Pro zajímavost v roce 1968 složil Primavera di Praga (Pražské jaro), kde s velkým zaujetím zpíval o lidech „ploužících se po šedivých ulicích barokní Prahy s nenávistí na rtech“.
Letošní sedmdesátník Conte se k muzice nedostával úplně jednoduše. Rodák z piemontského Asti se už od mládí věnoval svým dvěma láskám, jazzu a kreslení. A také hrál na vibrafon. Začal psát písničky nejdřív s bratrem, pak sám. Nešlo jen o hudební nápady, i texty byly zcela odlišné od většinové produkce, žádné hloupoučké veršovánky, jakými byla a je italská populární hudba zamořená. Mezi hraním a kreslením vystudoval práva, otec si přál, aby byl stejně jako on notářem. Nakonec provozoval advokátní praxi a rád říká, že první píseň napsal na univerzitě při zvlášť nudné přednášce pracovního práva.
V polovině šedesátých let napsal hity, které zpívali jiní - Adriano Celentano (Azzurro), Patty Pravo (Tripoli 69), Bruno Lauzi (Genova per Noi, Onda su onda). A pak v roce 1974 téměř jako čtyřicetiletý debutant vydal své první album, kde sám nazpíval to, co před tím složil pro jiné. Tehdy ještě neměl svůj typický hlasový projev, ale i tak byla jeho autorská interpretace nezvyklá a nezaměnitelná. Za rok tu byla reedice a do konce sedmdesátých let, za pouhých pět roků, vydal další desku nazvanou podle jedné jeho slavné písně Un gelato al limon (Citronová zmrzlina), začal profesionálně koncertovat a vstoupil do širšího povědomí.
Osmdesátá léta mu přinesla obrovský úspěch a další alba, která všechna doprovázely nadšené recenze. V roce 1987 vydal dvojalbum Aquaplano a v padesáti letech zahájil sérii dlouhých turné, dvakrát byl v Kanadě, pětkrát ve Francii - tři týdny vyprodával pařížskou Olympii. Obdržel zlaté, pak platinové desky, měl dva úspěšné recitály ve slavném newyorském klubu Blue Note, objel jazzové festivaly v Montreux, Nancy, Cagliari...
Od té doby se mnoho nezměnilo, v roce 2004 vydal Paolo Conti poslední album Elegia. Už podle názvu je zjevné , že zde opět přehodil výhybku, většinu tvoří zasněné skladby, pomalé, poetické. V roce 2000 dokonce realizoval atypický hudebně-dramatický projekt, o kterém snil dvacet let. Muzikál RazMataz zasazený do Paříže dvacátých let vypráví o setkání Evropy s jazzem a černošskou hudbou.
Conte zpívá šansonově a dnes má opravdu nádherný „chraplák“. Hrozně rád také improvizuje, což si zjevně přinesl z jazzu, pomáhá si různými „foukadly“, klidně sáhne po hřebenu a kromě vibrafonu taky trošku amatérsky (či spíš neškoleně) brnká na klavír. A také často sahá pro inspiraci i do rocku. A tenhle široký výrazový záběr zakládá úžasnou proměnlivost jeho tvorby. Conte pořád překvapuje, a tím, jak míchá žánry, zůstává čerstvý, což u písničkářů nebývá vždy samozřejmostí, mnozí se potýkají s monotónností.
Zpěvák má několik inspiračních okruhů - miluje Afriku a vůbec všechny vzdálené kraje a exotiku, Orient. Znamenají pro něj cosi fantaskního, krajinu duše, mámení. I o tom vypovídají jeho texty. Je mu blízké retro a z tohoto úhlu napsal nádherné nostalgicko poetické písničky, ale i humorné: jako Topolino amarato, hold poválečnému lidovému vozítku. V některých skladbách jsou znát podobná východiska jako v hudbě Nina Rotty.
Conte je básník, jeho texty jsou bizarní, nečekané, zábavné, groteskní, hraje si se slovy, vybírá nejroztodivnější náměty, příběhy. S nadšením improvizuje a vymýšlí pro své písničky nové aranže, takže s nadsázkou lze říct, že na jeho koncertech pokaždé zazní něco nového. On sám říká, že jeho hudba zůstává jazzem, i když se do ní prodral rock a šanson. Nikdy si nestěžuje, jak těžce skládá a píše texty, naopak tvrdí, že ho to baví a jde mu to od ruky. V jednom rozhovoru se přiznal, že jeho generaci fascinovala auta prý víc než ženy. Jinak je na své soukromí velice úzkostlivý a skoro nikdy o něm nemluví, i když jednou se zmínil, že pár skladeb věnoval své manželce.
***
Diskografie Paola Conteho
1974 * Paolo Conte
1975 * Paolo Conte
1979 * Un gelato al limon
1981 * Paris Milonga
1982 * Appunti di viaggio
1984 * Paolo Conte
1985 * Concerti live
1987 * Aguaplano
1988 * Paolo Conte Live
1990 * Parole d’amore scritte
a macchina
1992 * 900
1993 * Tournée live
1995 * Una faccia in prestito
1996 * The best of Paolo Conte
1998 * The best of Paolo Conte
(USA)
1998 * Tournée 2
2000 * RazMataz
2003 * Reveries
2004 * Elegia
2006 * Live Arena di Verona
