Vjeho mnichovských ateliérech táhne, tak začal nosit čepici. Dnes je to jeho trademark. Prý se na něj od té doby víc dívají ženské, zatímco dřív lidi víc koukali po jeho ženě, „nejkrásnější Češce v Bavorsku“. Po invazi v srpnu 1968 musel emigrovat, neboť byl na zatýkací listině číslo 16.
V čepičce teď chodí do opery, měl ji na hlavě, když ho německý prezident Horst Köhler letos pasoval na rytíře. Ale v Praze, kde mu 28. října prezident Klaus udělil medaili Za zásluhy, se prý vlezle zeptal, zda to nebude při ceremoniálu vadit. „Pan prezident by přivítal, kdybyste si ji sundal.“ Pár minut po akci už ji měl zase na hlavě.
Ivan Steiger (70), karikaturista, filmař, malíř, producent a sběratel, má na Pražském hradě (stejně jako v Mnichově) muzeum hraček, a teď tu také zpřístupnil historickou rodinnou sbírku vánočních ozdob. Pozoruhodný muž s nekompromisními názory, jehož suchý pařez a z něj vyrůstající květina se kdysi staly symbolem okupovaného Československa, nás teď provází expozicemi a chrlí jednu informaci za druhou. „Tady je Mikuláš s pytlem, patron dětí. A víte, že původně děti jedl?“
* LN Hrajete si ještě někdy?
To mi připomíná, jak se ptali Woodyho Allena, s čím by si hrál, kdyby byl dívka - to neznáte? Nejspíš se svými ňadry, řekl. Bude to znít banálně, ale celý můj život je nějaká hra. Hra je pro mě práce. Miluju to, vlastně nedělám nic jiného.
* LN S čím jste si nejraději hrál jako kluk?
Já žádné hračky neměl. Jen vláček, který mě strašně otravoval, protože jsem ho musel vždycky vyndat ze skříně, postavit, zapojit. A už tenkrát mi připadalo nesmyslné jen tak se koukat, jak jezdí pořád dokola. Ale mělo to výchovný vliv, protože se to potom zase muselo složit do krabice, každý vagónek do správného odděleníčka.
* LN Proč jste neměl hračky?
No protože jsem dítě válečné. A teď vás možná budu šokovat: My měli zaměstnance, jmenoval se jako vy, pan Plavec. Pan Plavec měl letadlo, model, a říkal, že to letadlo umí vyletět ven a bude bombardovat. Takhle s tím lítal po místnostech, pak otevřel okno - a zmizelo. Nějak ho začaroval. Od té doby byl pro mě pan Plavec Bůh. Protože ten večer hořely Drážďany. A jak jsem viděl tu rudou zář nad Denisovým nádražím, popadl jsem červenou pastelku a pomaloval nábytek ohněm. Můj první obraz. Naši mě šíleně zřezali. Proto si to taky pamatuji.
* LN Co vlastně sbírání hraček znamená? Nostalgii po dětství? Hravost? Touhu exulanta mít něco svého hmatatelného v cizí zemi?
To by mě taky zajímalo. Jste ale první žurnalista, kterého napadla ta hmatatelnost. Ještě bych to trochu posunul. Já se po emigraci ocitl v intelektuálním mnichovském prostředí bohatých kamarádů, umělců starožitně zařízených s poděděnými vilami. A já měl papírový nábytek. Jistě jsem je podvědomě potřeboval rychle doběhnout. Záměr v tom nebyl, ale když jsem jim poprvé předvedl Märklinův parník v aukční ceně opravdového velikého auta, začali se po sobě dívat a zvedat obočí. To oni neměli. A to se mi líbilo.
* LN Jak to s hračkami začalo?
Točil jsem krátký hraný film a hledal k němu rekvizitu. Řekli mi, že v Norimberku je zrovna aukce hraček, kde bych to mohl sehnat. Nechal jsem tam nakonec pět set marek. Zastavil jsem se s tím u Tomáše Kosty, známého nakladatele. „Teda, Ivane, kdybys radši ženě opatřil životní pojistku...“ řekl. Ale když jsem to přivez domů, najednou jsem si uvědomil, že je to vlastně umění pro děti. Řekl jsem to nahlas, psal jsem o tom a byl první, kdo to definoval. Ředitelé muzeí a kurátoři ještě spali - a já už běhal a najednou měl hezkou sbírku. Ale je pravda, že nám utekla první uklízečka, že to nebude oprašovat, a utekla nám pak i druhá, ta se zase bála, že něco rozbije.
* LN Je nákup starých hraček dobrá investice?
Je to dobrý nákup. Investice by byla, kdybych to chtěl prodat. Ale těšilo mě, že když jsem si koupil panenku nebo loď za 600 marek, věděl jsem, že ještě než ji přivezu domů, její cena bude o pár tisíc vyšší.
* LN Stanovil jste si limity, abyste neruinoval rodinný rozpočet?
Rozpočet nebyl, byly dluhy a veliké. Naštěstí už jsem měl dům na venkově, jinak bych ho neměl, takže jsem měl co zastavit. Neměl jsem limit. Měl jsem tajné peníze, o kterých manželka nevěděla. A utrácel jsem ty, o kterých věděla. Ale už jenom ty, o kterých věděla, byly průšvih. Takže jsme se hodně zadlužili a dost dlouho jsme to spláceli. Ale jednoho dne bylo muzeum. A najednou ta kasa cinkala.
* LN Sbíráte s těmi hračkami i příběhy lidí, kteří si s nimi hráli?
Ty lidi, to je na tom právě to nejhezčí: najednou jste v Birminghamu a ptáte se, kde je tam hasičárna, protože hned vedle má bydlet pán, který mi napsal, že mi prodá loď. Našel ji na dně Lochnesského jezera, celou zrezivělou. Hned jsem vletěl do auta a jel.
* Pokračování na straně III Dokončení ze strany II
* LN Máte ke svým hračkám citový vztah?
Čím dál tím méně. A když stavím výstavu a slyším, že něco spadlo, už se ani nejdu podívat, co to bylo. Mám toho tolik, že když mi někdo něco rozbije, mám to ještě jednou.
* LN Jakou nejstarší hračku máte?
Vykopávky z doby před Kristem, panenky a jejich fragmenty, které byly nalezeny v Norimberku pod dlaždicemi.
* LN Je pravda, že máte i sbírku amerických prezidentů?
Mám jich tucet. A mluví! Každý z nich má v sobě našpajchrované své přebrepty, ty zná v Americe i malé dítě. Úplně se třesu, jak se těším, až je namontuji v muzeu, kde si je bude každý moct spustit zmáčknutím knoflíku na zádíčkách.
* LN Všimla jsem si tady v muzeu, že sbíráte i nové hračky, třeba figurky z Hvězdných válek.
Sbírám charakterní hračky, které mají 12, 13, 15 inchů a odvozují se od Barbín. Jsou to vojáci, politici, herci. Dneska když vznikne nějaký slavný film, například Titanic, hned máte ty dvě hlavní figurky z Titaniku. Zpěváci, skupiny, zatáhnete za šňůrku a on vám zazpívá Penny Lane. Už jsou i spisovatelé. Nemá to konce - dokonce jsou i slavní vrazi.
* LN Dalo by se říct, že hračky jsou obrazem společnosti?
To rozhodně. Barbíny, kterých mám přes 6000, nejvíc. Barbie je velké zrcadlo. Tací jsme. Panenka bývala dřív, na to mají Němci krásný výraz, bemutterned, „omaminkovaná“. Holčička se o ni zkrátka starala, vařila jí, česala jí vlásky, převlékala ji, ukládala ke spánku. Dneska si s Barbie hrajete tak, že čekáte, až dorazí Ken s auťákem a vyveze vás na party.
* LN Je rozdíl mezi českými a německými medvídky?
To stoprocentně. Český medvídek je brambora. A německý, to je zkrátka umělecké dílo s copyrightem, vyráběné v německé továrně Steiff. Mluvím přitom o Teddybear, který se tak jmenuje po Theodoru Rooseveltovi. Mimochodem, víte, že medvídek Teddy byl původně panenka pro kluky? Mě na tom fascinuje, že když ti medvídci opustili továrnu, byli naprosto stejní. Ale dneska, když je spískáte dohromady, je každý jiný. Najednou jsou to strejcové, tetky, prostě mají už ty zkušenosti. Některý medvídek byl fackován, jiného krmili marmeládou, s jedním spali zásadně na jedné straně...
* LN ... a čím ošoupanější, tím víc byl milován.
O tom bychom mohli mluvit hodiny. Dneska medvídci plní i terapeutické úkoly na klinikách. Když třeba dítě přijde o nohu, tak mu do postýlky dají medvídka bez nohy.
* LN Když člověk něco sbírá, neříká tím vlastně, že mu něco v životě chybí?
Nechci být arogantní, ale mně nic nechybí. Já jsem drze suverénní, beru si všechno, s mírou. A nepotřebuji miliardy, to by se mi pokazilo sbírání, protože bych si mohl koupit všecko. A koupit si lze všecko, když víte kde. Mám amerického kolegu pana Hollanda, který má asi 600 kadeřnických závodů, měsíční obrat 80 milionů dolarů. Na hračky má měsíčně osm milionů dolarů. Tomu je nosí na stříbrném podnose.
* LN Ale to už člověka ani nemůže bavit, ne?
No, baví nebaví... Podívejte se, když je někde nějaká loď, tak mi volají vždycky. Protože pak říkají, že Steiger se taky zajímá, aby to měli takříkajíc do karet. Ale já už se nezajímám, protože ceny jsou vysoko, ale hlavně já už ty věci vlastně všechny mám. Já už nechodím ani na aukce ani na bleší trhy. Už nemám ani, jako jsem měl denně 25 let v Süddeutsche Zeitung, na stejném místě inzerát.
* LN Hračky jsou vaše hobby. Ale živila vás především karikatura. Češi si na svém smyslu pro humor dost zakládají. Je opravdu tak jiný než ten německý?
A proč si Češi zakládají na svém smyslu pro humor? Co to je za namyšlenou domněnku?
* LN Asi proto, že málokdy v historii jsme byli svobodní, humor pro nás byl přetlakový ventil. Byl pro Čechy důležitější než pro svobodné národy.
Tak za prvé, já nemám rád srovnávání. Tu zdejší utěšující potřebu srovnávání, jestli to pivo je lepší a kolik ty vyděláš a kolik já a kde jsou lepší řidiči. Každý je odpovědný za to své. Němci samozřejmě humor mají. Jiný, svůj. A co je nám po tom, jestli my máme lepší, nebo horší?
* LN Zeptám se jinak. Musíte kreslit pro německé publikum jinak než pro české?
Ne. Já kreslím tak, jak mi zobák narostl. A kreslil jsem tak, i když jsem kdysi dobýval Ameriku, kde mi řekli: „Nechoď na nás s tou kurvou poezií.“ Moje poetika je pořád stejná. Němci se ji naučili přijímat. Až jsem v pokušení říct, že jsem si je skoro vycvičil. Protože zpočátku jsem byl jenom ten intelektuální, poetický Steiger. A ty jinotaje, které tady byly schovávačkou před cenzurou, každý pochopil podle své erudice. Když Milan Kundera začal vykládat moje obrázky, koukal jsem s otevřenou pusou. Já jsem jeho žák, měl jsem ho v Praze na FAMU tři roky na literaturu.
* LN Jaký byl učitel?
Já ho miloval. Jeho první otázka byla, jestli si myslíme, že vůbec mělo smysl budit český jazyk. To si mě hned získal.
* LN Vy myslíte, že nemělo?
Ale no tak... jistěže mělo. Ale od profesora je to geniální otázka. A pak ty holky... tedy ne že by nám je přebíral, ale pořád za ním nějaké chodily, takže jsme je pak utěšovali, když to holt neklaplo s panem profesorem.
* LN Vám se v emigraci nestýskalo vůbec po ničem?
Ne. Tedy za prvé, já si to nepřipustil, protože žádná vyhlídka nebyla. A hlavně, já měl takový úspěch, kolmý start, po čem by se mi jako mělo stýskat? Němci se ke mně zachovali báječně. Taky mám dnes jen německé občanství a nebudu to měnit. To nejde se vrátit. Tady jdu do trafiky: Dobrý den. Máte Lidové noviny? A víte, co mi řeknou? „Máte voči, nééé?“
* LN Pracoval jste dlouhá léta pro Frankfurter Algemeine Zeitung. Stalo se někdy, že vám tam něco neprošlo?
Pracuji dodnes, denně, 37 let, otiskli mi přes osm a půl tisíce kreseb. Já kreslím, co chci, a oni si tisknou, co chtějí.
* LN Můžete v Německu karikovat prezidenta? Nebo Angelu Merkelovou?
Samozřejmě. A taky to dělám. Naopak, mají to velice rádi, hned sekretářka paní Merkelové napíše, jestli by mohla dostat originál. Ale ono to vlastně není karikatura. Podívejte se, když bylo po volbách, tak jsem třeba nakreslil Merkelovou, jak... znáte takovou tu televizní stěnu, kde jsou tři díry na míč? Tak já tuhle stěnu nakreslil díru vedle díry a Merkelová na to běží s míčem. Ona prostě nemůže netrefit. Ale když trefí mezi, míč se také může odrazit.
* LN V čem by se mohli Češi přiučit od Němců a naopak?
No Češi by se třeba mohli občas pomodlit... Tady se nevěří staletí. Nejenom že tu není víra v Boha, tady prostě není žádná víra. Spirit, duch je fuč. A kde není duch, začne hrát hlavní roli materie a stává se z nás jen maso. V Bavorsku, kde žiji, jdeme všichni do kostela a kdo nevěří, tak to předstírá a aspoň žije v tom duchu. Víra je návod k životu. A lidé, kteří ve víře žijí, pobývají spolu v úplně jiném společenství.
* LN Zažil jste někdy něco zvláštního, spirituálního, jak se říká mezi nebem a zemí?
Ano. Šel jsem ve dvaceti s jistou Kateřinou po Vyšehradě, vedli jsme řeči - a najednou jsem se octl na stromě, Kateřina mi pak vyprávěla, jak jsem tam vyběhl. Tam jsem procitl a měl pak velký problém slézt. Po letech jsem se dočetl, že přesně v tom místě působí magické proudy. To ale nemá s vírou nic společného. Ale třeba to byl i jeden z důvodů, proč jsem si zakoupil hrob na Vyšehradě.
* LN Vedle koho budete snít věčný sen?
Budu na křižovatce, abych měl přehled. Pozor, už mi tam lidi nosí kytky! A tuhle nějaká holčička řekla: „To je ale smutnej hrobeček...“ a dala mi tam svíčku. Měl jsem málem jiný hrob, jenže jsem zjistil, že bych ležel v nohou u Zdeňka Nejedlého. Teď mám číslo 48, kdybyste mě chtěla navštívit.
* LN Zajdu, zajdu. Věříte, že je ještě něco po smrti?
No, věřím přece v život věčný. Ale taky věřím, že když budeme věřit všichni, budeme spolu krásně žít. Teď a tady.
* LN Považujete svůj život za šťastný?
To není moje kategorie myšlení. Můj život je krásný. Je to hezký tady bejt.
