Dnes po dlouhé době potěším zejména ty, kdož mi rádi nasazují masku říčného lovce estébáků. Mám hned tři pěkné exponáty.
V prvním případě začnu zeširoka. Před čtyřmi roky se pár normalizačních smolilů rozhodlo, že jim nestačí obskurní Obec spisovatelů, a založili si hrdě znějící Akademii české literatury, dotovanou Nadací NOVA. Nechápu, jak se mezi ně přimotala Eva Kantůrková, která byla první prezidentkou tohoto krajně podezřelého spolku, jehož členský seznam není nikde k mání. Nicméně si nechala udělit jednu z cen. Partička se totiž rozhodla, že k rozvoji české literatury nejlépe přispěje tím, že bude obdarovávat sama sebe. Takže jednou dá Pavel Vašák cenu Jiřímu Žáčkovi, druhý rok Žáček Vašákovi. Skvěle vymyšleno a média to berou vážně. Přičemž slavné ceremoniály moderuje Jan Cimický, dávný propagátor teorie „pevných objetí“, obzvláště s pacientkami. Akademie s oblibou dekoruje zasloužilé udavače. Předloni dostal Cenu Boženy Němcové Jarek Nohavica, letos ještě větší eso, Vladimír Páral, načež poskytl rozhovor Františku Cingrovi do Práva a pronesl moudra. Nejkrásnější je vyznání: „Celý život jsem hledal běžné rozkoše.“ Stačí pár kliknutí na stránku Archivu bezpečnostních složek a zjistíte, jak ty rozkoše vypadaly. Už jako vysokoškolský student v Brně se 30. července 1955 Páral stal agentem StB s krycím jménem Rur. Dne 14. října 1960 ho převzala krajská správa ministerstva vnitra v Ústí nad Labem, kde se etabloval coby Mirek a Pamír. Teprve 2. prosince 1989 byl jeho svazek zničen. Inu, jak říká jedna postava z Powersova románu Stopy paměti, zápasil se svým svědomím a porazil toho hajzla ve dvou kolech ze tří.
V posledním čísle Týdeníku Televize vzpomíná jiný dobrák, Jaroslav Suchánek: „Pětatřicet let sportovním redaktorem v televizi, to je pořádná porce nádherných zážitků… Byl to krásný čas a moc mě těší, že ještě žijí lidé, kteří si občas v dobrém vzpomenou.“ Kdybych měl skleněné oko, i to by slzelo. Baže, byly to nádherné zážitky v Zelenkově televizi, když vyhazovali z práce kolegy Vladimíra Váchu nebo Luďka Brábníka, s cestami na Západ a opovrhováním kapitalistickým sportem, dojetím při spartakiádách a donášením na kolegy. Jaká škoda, že po lustracích musel tento čestný muž z milovaných Kavčích hor odejít.
O nedávném skonu posledního kujóna jsem se dozvěděl z Blesku. Ivo Letov, dlouholetý zahraniční referent Pragokoncertu, prý „přes padesát let přivážel do Česka světové pěvecké hvězdy a naopak mnohé tuzemské hvězdy vozil za hranice“. Nechybí veselá historka, jak jel s Drupim z letiště starou škodovkou a od Johnnyho Cashe vysomroval, pardon, dostal kravatu. Byl by to bezpochyby druhý Peter Grant, kdyby nešlo o provařenou kágébáckou filiálku Pragokoncert, kam zajisté s radostí přijali všeho schopného chlapíka, jenž podepsal spolupráci s StB již v roce 1956 s krycím jménem Petr a jehož svazek byl též zničen až po listopadu 1989. Jsem ovšem rád, že mu na pohřeb přišli aspoň Felix Slováček, Karel Vágner a Michal David, zkrátka ten správnej tým.
