Nežli jsem uveřejnil svůj první sloupek v Orientaci LN, domníval jsem se, že se orientuji v základních druzích a žánrech masmédií, a že tedy vím, do čeho jdu. Jaké pak bylo pro mě překvapení, když jsem si na blogu idnesu přečetl paušální hodnocení, tak charakteristické pro pozici intelektuála, který se - vyjma ironického doteku v rukavičkách - nechce s něčím takovým, jako „bulvár“, vůbec špinit.
Religionistka Věra Tydlitátová totiž píše: „Tak jsem se podívala na několik čísel té skvostné přílohy zvané Orientace. Musím se přiznat, že jsem se dost nasmála, víte, je to takový magazín k sobotní snídani, něco jako byla Haló sobota v Rudém právu. Hlavním tématem je totiž vědecký bulvár () Nu což, od snídaňové přílohy nikdo nečeká, že to bude recenzovaný vědecký bulletin. Ke kávičce je lepší nějaké to přistání zelených mužíčků nebo zachovalá mrtvola uruckého krále. Zkrátka čtivo, které si můžete opřít o cukřenku a nic se nestane, když si půlku článku polejete kafem.“
Pokud má být tento sloupek příkladem skutečně nepokleslého infotainmentu a měl by mít alespoň připsanou užitnou hodnotu, radím ale počkat do oběda a zabalit do něj pěkně prorostlou kotletku. Typickým symbolem masové produkce, bohapustého konzumerismu, unifikace vkusu a náhrady kvality kvantitou - tak charakteristické pro sdělovací prostředky, o nichž s despektem hovoří česká religionistka, jež v tradičním tónu rozděluje kulturu na vysokou a nízkou - byla totiž vedle Fordovy detroitské továrny také chicagská jatka.
Industrializace a mechanizace popisovaná evropskými intelektuály v tomto aranžmá přidala k obvyklým bulvárním tématům ingredienci doslova příznačnou, a to „krváky“. V divadelní hře Bertolda Brechta Svatá Johanka z jatek (1931) semlela například americký masný průmysl do paštiky s dobytkem Středozápadu i nešťastného dělníka, který spadne do masomlýnu měsné kádě.
To bylo ostatně i náplní obav evropské intelektuální smetánky popíjející kávu s pozdviženými malíčky: lidská masa jako dav barbarů, oddělená od tradičních hodnot a autorit jako maso od kosti, semele veškeré hodnoty vysoké kultury starého kontinentu jako Mongolové v pořádnou sekanou. Gustave le Bon či José Ortega y Gasset tak ale zároveň z masy vyhnětli sociálně vágní i obávaný pojem, spojený s nedůvěrou v lidové úsudky, mýty a jejich nedostatečnou reflexivitu.
Obyčejní lidé, mnohdy nerozlišeně rozptýleni v mase, se však navzdory mocenským restrikcím elit přece jen nakonec dostali „ke slovu“ a své partikulární zájmy, způsoby zábavy, jazyka a vidění světa prosazovali „zespodu“ a šli tak naproti svému „nedostižnému vzoru“, kultuře „vysoké“. Setřeli přitom rozdíl mezi kulturou „vysokou a nízkou“ a zavedli v tomto rozlišení kulturní relativismus.
V plodné deltě mcluhanovské globální vesnice se zkrátka usadila „masová civilizace“ , kterou je zapotřebí studovat jako legitimní kulturně-historický fenomén, stejně jako někdejší „věk písma“, jak naznačuje sociolog Jean Lohisse, jenž zkoumá komunikační systémy ve vývoji společenských a jazykových struktur.
Perspektivu pohledu obyčejných lidí z masa a kostí pak z pozice „vysokých věd“, pozorujících věci tradičně spíše zpovzdálí, nepřehlíží zejména antropologie, když sestupuje „mezi lid“ pomocí metody zúčastněného pozorování a snaží se objevit a popsat svět jeho očima: ať už jde o etnografii, historickou či mediální antropologii. Že to není práce lehká, hezky ilustruje kreslený vtip Garyho Larsona, na kterém domorodci kvapně odnášejí ze své chýše audiovizuální techniku se slovy: Pozor, jdou sem antropologové!
Člověk masové kultury je zkrátka jinak akulturován a na masmediální brikoláži může participovat svými tvořivými fragmenty. Zatímco Epos o Gilgamešovi byl v masovém měřítku určen pouze pro úzkou skupinu zasvěcených, navíc primárně těch, kteří umějí číst, populární sémiolog Umberto Eco o rozšíření masové kultury říká: „Televize, noviny, rozhlas, film, komiksy, lidová četba a Reader’s Digest jsou jako kulturní statky k dispozici všem a ulehčují a zpříjemňují lidem osvojování pojmů a přijímání informací. Žijeme v době, kdy se rozšiřuje oblast kultury, ve které za přispění těch nejlepších z nejlepších a na opravdu široké úrovni konečně dojde k cirkulaci ,lidového‘ umění a kultury.“
V masové kultuře zkrátka vedle sebe stojí Gilgameš, Vonnegutova Jatka č. 5., Vieweghovi Účastníci zájezdu či blog slečny Woo a záleží jen na vás, zda si z toho vyberete levi-straussovské „syrové či vařené“, barthesovsky šťavnatý biftek, sekanou a nebo vysušenou nekvalitní kližku.
Že sestoupit v rámci kulturního relativismu „mezi lid“ není lehké, výstižně ilustruje kreslený vtip Garyho Larsona, na kterém domorodci kvapně odnášejí z chýše audiovizuální techniku se slovy: Pozor, jdou sem antropologové!
O autorovi| Michael Josephy, kulturní antropolog
