„Úkol je hotov, vzpomínky zdokumentovány, archivy propátrány,“ napsal Tomáš Weiss v Orientaci (8. března 2008), když o knize referoval a shrnul výhrady, které k němu byly na Slovensku vzneseny ve srovnání s obdobným seriálem českým. Je tomu skutečně tak? Kniha Slovenský bigbít hraje spíše úlohu „základního sběru“ svědectví pamětníků té éry. Lze s ním pracovat, byť s opatrností, která vyvěrá z charakteru publikace.
Autoři ve snaze zachytit život a dílo generace infikované rockovou hudbou, která na přelomu 50. a 60. let vpadla do novotnovského Československa, nechali vyprávět hrdiny a pěšáky slovenského bigbítu a jejich svědectví uspořádali do série provázaných tematických celků. Vznikl tak proud příběhů, které se mnohdy stýkají a někdy doplňují (a někdy si i protiřečí). Nedrží se striktně chronologické linie. Je škoda, že „líný řeky proud“ vyprávění není tužen kalendáriem, profily význačnějších hráčů nebo rejstříkem, čtenáři by se v něm plavalo lépe.
Prospěšné jsou exkurzy do jiných slovenských měst a regionů v druhé polovině knihy. I když Bratislava hrála v slovenském beatovém hnutí prim, i v Košicích, Trnavě či Žilině se objevovaly důležité figury a kapely. Co je třeba dodat: velkým pozitivem knihy jsou přiložená DVD. Na nich najdeme celý seriál a záznam koncertu z jara 2007, který celý dokument předznamenal.
Kouzlo detailu Klady a zápory zvoleného přístupu jsou celkem nabíledni. Z propadliště času se vynoří kapely a jedinci, které český seriál Bigbít před deseti lety nezaznamenal. Objevují se zajímavé postřehy k tématům, která bývají na okraji zájmu, přesto jsou ale důležitá: ať už co se týče dobové publicistiky či přístupu k médiím vůbec nebo úlohy raných manažerů. Publikace objevuje nepříliš známá místa činů: česká a slovenská rocková dějeprava doceňuje úlohu bratislavského V-klubu, Astorky, o korze nemluvě, ale třeba fenomén Pionierskeho paláca, pro tu dobu zřejmě hodně typický, byl dosud opomíjen.
Pozoruhodná je úloha Rakouska a zdejší její rozhlasové relace Autofahrers Unterweg, která jako zdroj hudby doplňovala dominantní Radio Luxembourg: v tomto ohledu by stálo za to rozvinout i okrajové zmínky o vazbách na Maďarsko. Zajímavá je i reflexe zřídkavých kontaktů s britskými vzory. Zatímco skoro všichni mluví o klíčovém koncertu Manfreda Manna v Bratislavě roku 1965, neméně vlivné vystoupení Briana Augera a Julie Driscoll na Bratislavské lyře 1968 však nereflektuje skoro nikdo. Ale: pokud člověk nebere Slovenský bigbít jako „bájná vyprávění starců“, která mu připomenou leccos z jeho života, měl by se obrnit ostražitostí. Neřízený proud vzpomínek skrývá úskalí: paměť je ošidná, s odstupem času někteří protagonisté rádi vidí svou úlohu větší, než byla a v konfrontaci s dobovými prameny (tisk, ale i třeba deník baskytaristy Soulmen, Prúdů a Collegia Musica Fedora Freša, který vyšel v knihách Mariana Jaslovského) je třeba některé vzpomínky revidovat.
Revize „dobytí Prahy“ Několik příkladů: z pamětníků se podařilo vydolovat cenná svědectví o zjevení The Beatmen, první kapely, která v kontextu celé federace opravdu dokázala reagovat na Beatles. Vzpomínky na jejich „dobytí Prahy“, které mělo značný vliv i na další vývoj českého rocku, je ale třeba brát s rezervou (žádný festival v Redutě, kde by Beatmen vyřídili pražský Olympic, nebyl). Chaos panuje v dataci slovenských beatových festivalů (na druhou stranu se poprvé objevilo několik pozoruhodných svědectví o pozadí toho největšího v listopadu 1969).
S tím souvisí i některé neblahé faktické chyby, které v knize najdeme. Skupina Combo Black & White nemá na kontě první slovenské beatové desky, o rok je předběhli Beatmen (s. 34). Soulmen opravdu nehráli na druhém československém beatovém festivalu v roce 1968 (s. 115). Olympic naopak na témž festivalu hrál (s. 165).
Dodo Šošoka z Gentlemen nezískal cenu za nejlepšího instrumentalistu na československém beatovém festivalu v roce 1968, ale na slovenském v roce 1969. Blues Five s Petrem Lipou nevydali u Supraphonu singl, ale najdeme je na sampleru z 2. českého beatového festivalu (s. 301).
Kniha - a vlastně celý projekt -Slovenský bigbít tak slouží jako rukavice hozená dalším badatelům k tématu (a ne, že nejsou: jen tak letmo se dozvídáme, že existuje třeba diplomová práce o kapelách kolem legendárního Véčka). Odrazový můstek sice méně fakticky spolehlivý než třeba skvělé Jaslovského monografie, ale podnětný v různých detailech a tématech. Jeho uchopení a rozvinutí je žádoucí, oponentura též.
HODNOCENÍ LN ***
Ľuboš Jurík, Dodo Šuhajda: Slovenský bigbít
Slovart 2008
