Hotelová recepce jako centrum, které není zatížené emocemi a ději. A pokud ano, tak jen na chvíli -univerzalita vyhrává. Poslední místo na světě, které existuje a odkud lze obnovit systém. Heslo zapomenuto, regenerace světa může začít.
Jaromír Novotný Narozen 30. 11. 1974 v Českém Brodě
Ohlédnutí za letošním výročním rokem Charty 77 vyvolává jednu otázku: Jak to, že ještě nemáme žádné dějiny této nejvýznamnější disidentské iniciativy? Není překvapující, že ani po třiceti letech se nenašel jediný historik, kterého by toto téma zajímalo natolik, že by o něm napsal knihu?
Ale nejdříve k tomu, co máme. Minulý měsíc byla vydána vpravdě monumentální edice dokumentů Charty 77. Tři svazky o celkovém rozsahu 1800 stran připravili Blanka Císařovská a Vilém Prečan s pomocí několika desítek spolupracovníků. První dva svazky obsahují všechny dokumenty Charty opatřené rozsáhlými poznámkovými aparáty. Třetí svazek je vyhrazen na přílohy: najdeme tu dokumenty o tom, jak na Chartu reagovalo vedení komunistické strany a Státní bezpečnost, seznamy signatářů a biogramy mluvčích, několik konceptů Prohlášení Charty 77, literární tvorbu na Chartu reagující a další užitečné informace. K celému projektu lze mít výhrady koncepčního rázu: například dokumenty v přílohách nevypadají jako výsledky nějaké promyšlené rešerše, ale jako pel-mel, který editorům přišel pod ruku (třeba zprávy o zahraničních reakcích a zásazích československé diplomacie jsou velmi selektivní a neopírají se vůbec o materiály z archivu ministerstva zahraničí). Celkově však jde o neobyčejně pečlivě - téměř by se chtělo říci pedantsky - zpracovanou edici, na níž mnoho lidí odvedlo velký a záslužný kus práce. K čemu nám to ale bude dobré?
Vilém Prečan, spiritus agens projektu, se během zářijové prezentace v Mánesu bránil vehementně tomu, že by šlo o svého druhu pomník Chartě. Svými rozměry by knihy - složené do praktické kartonové krabice - snad mohly sloužit jako sokl takového pomníku: máte-li doma středně velkou bronzovou bustu Václava Havla nebo Jana Patočky, lepší a symboličtější podstavec pro ni asi nenajdete. V úvodu Vilém Prečan píše, že smyslem práce bylo „naznačit, co ještě zbývá vykonat, aby mohly vzniknout komplexní dějiny Charty“, a v dalších odstavcích vymezuje oblasti, kde se v budoucnosti mohou o Chartě objevit ještě důležité prameny, a vyjmenovává, co vše musí být prostudováno, než vzniknou „velké“ dějiny Charty.
Při vší úctě k Vilému Prečanovi, tento způsob uvažování o historické tvorbě zní dnes jako z nějaké sto let staré příručky. Nechceme přeci žádné „komplexní“ (souhrnné) dějiny Charty, ale dějiny kritické! A k jejich napsání jsou rozhodně potřeba jiné věci než vědecké edice pramenů. Jistě, taková edice zjednoduší práci, ale to je vše. Představa, že historik potřebuje znát 100 procent pramenů a že mu je musíme zpřístupnit nejlépe cestou přísně vědecké edice, je osvícenskopozitivistická fantasmagorie.
Kdyby platily Prečanovy úvahy, tak by vlastně bylo logické, že doposud žádné dějiny Charty nemáme. Jak by je přece někdo mohl napsat bez Prečanovy edice dokumentů? Ve skutečnosti jsou ale důvody pro neexistenci kritických dějin Charty mnohem širší a zásadnější.
Charta 77 je dodnes politikum v tom smyslu, že její někdejší představitelé tvořili a tvoří jádro polistopadového politického a intelektuálního establishmentu. Historii Charty nelze redukovat na dokumenty, které vydávala. Jde o historii skupiny lidí, kteří z různých pohnutek a s různými cíli podepsali první prohlášení, o historii jejich vzájemných vazeb, o historii vztahu komunistické moci a jejího bezpečnostního aparátu k tomuto uskupení, o historii vztahů signatářů k okolní společnosti i zahraničním podpůrným sítím atd. Každá kritická historická práce o Chartě bude muset jít proti sebeprezentaci chartistů, proti mýtu, který se kolem Charty zejména po roce 1989 vytvořil. Se vší vědeckou vážností budou muset být zkoumány otázky, které jsou dodnes téměř tabu. Autor této kritické práce bude více než edici dokumentů potřebovat odvahu, což je vlastnost, kterou současní čeští historici soudobých dějin příliš často neprojevují.
Názornými dokladem toho, že výborné historické monografie se bez kritických edic docela dobře obejdou, je šest let stará a letos do češtiny přeložená kniha Helsinský efekt Daniela C. Thomase (v překladu Jana Růžičky vydaly Academia a Československé dokumentační středisko). Jde o nejinspirativnější příspěvek k dějinám Charty, který se u nás v poslední době objevil.
Thomas zkoumá prosazení agendy lidských práv do jednání helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a důsledky, které měla ratifikace úmluv o lidských právech státy sovětského bloku. Ukazuje, že tyto úmluvy měly efekt, který ani západní diplomaté a analytici neočekávali, totiž že poskytly legitimitu požadavkům disentů a zbavily komunistické státy možnosti opoziční hnutí zlikvidovat. V rozporu s všeobecně přijímaným míněním dokládá, že to byla právě agenda lidských práv v mezinárodních vztazích po roce 1975, co přispělo rozhodující měrou k pádu komunistických režimů v Evropě. Což je další důvod, proč by už konečně někdo měl napsat analytickou a kritickou práci o Chartě 77.
***
O MODERNÍ MORÁLCE HISTORICKÁ LEKCE
Nechceme žádné „komplexní“ dějiny Charty, ale dějiny kritické! Představa, že historik musí znát všechny prameny a že mu budou zpřístupněny nejlépe cestou vědecké edice, je osvícensko-pozitivistická fantasmagorie.
O autorovi| Petr Zídek redaktor Orientace
