Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Bílkova svatyně nad městem

Česko

Po letech byla zpřístupněna umělcova vila v Praze

Tramvaj, když vystoupá z Malostranské po Chotkově silnici k Pražskému hradu a k Dejvicím, mine po levé straně dům, na nějž pohled nikdy úplně nezevšední. Jest to „stavba ve smyslu klasného pole“, svatyně nad Prahou, „chrám i tvrz“, zkrátka Bílkova vila.

Včera se po skoro deseti letech, které zabrala rekonstrukce, znovu otevřela veřejnosti, jak František Bílek říkal: „bratřím“.

Zavřená byla od začátku století, hned po velké bílkovské výstavě v roce 2001 na Hradě. Galerie hl. města Prahy, v jejíž péči je od smrti Bílkovy dcery v šedesátých letech, ji opravovala od roku 2008. Investice přišla na čtyřicet milionů korun, vyměnily se podlahy, elektroinstalace, nové je topení, byť radiátory v horních patrech nepůsobí právě stylově. Vila slouží jako muzeum – Bílkova galerie, nově bylo otevřeno studijní centrum, které se zaměří na studium Bílkova odkazu a na jeho kontext s českým a evropským uměním. Oproti dřívějšku je výrazně obohacena kolekce vystavených děl, především plastik, z nichž hned ta nejviditelnější, velkolepá dřevěná socha Úžas z roku 1907, vyrazí návštěvníkovi dech. Na návštěvě Autor koncepce, profesor Petr Wittlich, předvádí Františka Bílka v jeho „monumentalitě“ na místě jeho „intimity“. Dům sloužil umělci jako ateliér, pracovna a dílna, kde vznikala náročná díla, ale také jako rodinný příbytek: jsou tady obytné pokoje s původním Bílkovým nábytkem, s jeho keramikou, s jeho drobnými předměty, svítidly, klikami, detaily, které vyšly z jeho ruky. Zvláštní místnosti v horních patrech jsou vyčleněny Bílkovým grafickým pracím, kresbám, jeho vztahu ke knize, jež patřila také k jeho komplexnímu umělectví.

Návštěvník je tu na návštěvě u jednoho z nejryzeji českých umělců, a přitom paradoxně stavu české „duše“ tak vzdálenému.

„Chci sobě tvrz sebeskrovnější vybudovat – tvrz vyššího království zde na zemi,“ napsal Bílek svému příteli někdy před rokem 1910, kdy začal na nově vyměřené parcele bývalých hradčanských šancí uskutečňovat svou „skromnou“ ideu.

Táhne mu na čtyřicítku, od roku 1902 je ženat s paní Bertou, s níž má dvě děti, Bertu a Františka, je umělcem, který si po mnoha těžkostech vydobyl své místo v české společnosti. Pryč už je doba, kdy mu v roce 1892 rozzuřený Myslbek při spatření jeho plastik Kalvárie a Orby (k vidění ve vile) doslova sebral pařížské stipendium a prohlásil, že poslední jeho student toho umí víc.

To už je dávno pryč. Bílek má za sebou desetiletí, kdy zažívá největší uznání. V roce 1902 se z jihočeského Chýnova, kde si postavil dům podle svých představ, přestěhoval do Prahy, nyní hledá místo, kam se uchýlit v Praze. Konec letenského svahu, kde vzniká vilová čtvrť v anglickém stylu, se zdá ideální. Dům na rohu Mickiewiczovy ulice, který si sám navrhne, samozřejmě nemůže být obyčejnou vilou, byť třeba originální.

Je to „Gesamtkunstwerk“, komplexní dílo zcela bílkovské formy a zároveň materializovaná idea. Ten nápadný obloukový půdorys stavby má znázorňovat „pole plné zralých klasů“, vysoké sloupy v průčelí, které připomínají také egyptské lotosové stvoly, to jsou snopy; některé stojí jen tak volně, což znamená, že ne všechny nesou pravé plody. Dům má rovnou střechu, což byla v tehdejší Praze naprostá novinka, ale, jak upozorňuje historik architektury Jindřich Vybíral, i to může nést hlubší duchovní odkaz: snad Šalamounův chrám, nebo ještě spíš „příbytek“ pro archu úmluvy, jak je popsána ve Starém zákoně. Režné zdivo a hrubá omítka byly v té době progresivní materiály, ale zároveň znamenají původnost, přírodu, práci lidských rukou. Ideovým průsečíkem pak měla být socha meditujícího Mojžíše, jež měla stát ve středu elipsy, kde je dnes sousoší Komenský se loučí s vlastí. Bronzový Mojžíš nakonec zdobí od roku 1937 Pařížskou ulici před Staronovou synagogou. Odlitek nesmírně působivé sochy schýleného proroka, jenž právě napsal jméno Adam, je součástí expozice. Jeho tvář, k níž je tady možné přistoupit zcela blízko, má výraz hlubokého soustředění a duchovní síly; není to hrozivý Mojžíš Michelangelův, je to muž, který se sbírá k činu. Možná je to vnitřní projekce Bílka, umělce přesvědčeného, že právě on je povolán ke spáse společnosti v duchovní krizi. Bílek záhy dozrál do podoby umělce jaksi titánského charakteru: božího prostředníka, apoštola, zasvěcence, „kněze v umění“, který slouží svým dílem nekonečnou mši k poctě toho nejdůležitějšího: „Pravdy Kristovy“.

Jeho náboženství má ovšem máloco společného s přísnými regulemi. Je to v pravém slova smyslu osobní syntéza nejrůznějších vyznání, včetně orientálních a starověkých, mísí se v něm rané křesťanství s Egyptem, Kristus se Zarathustrou, Panna Maria s Isidou a samozřejmě to celé s českou protestantskou tradicí, v níž roli proroků zaujímají Hus, Chelčický, Komenský...

Blízký nesrozumitelný Tím vším by však byl Bílek jen jakousi zajímavou postavou z dějin české podoby bohohledačství. Byl by zmiňován jako blízký přítel a spřízněná duše Julia Zeyera, Zdenky Braunerové, autorů z okruhu katolické moderny, Demla a samozřejmě a především básníka Otokara Březiny, jehož literární dílo je pandánem k Bílkovu dílu výtvarnému.

A právě v něm, v jeho estetických kvalitách, v jeho tvarové kráse a lidsky citovém obsahu, je důvod, proč Bílek dokáže po sto letech promlouvat k současníkovi, který už třeba ani vůbec nerozumí mystickým obsahům, které chtěl sdělovat. Bílek patří nepochybně k nejoblíbenějším českým klasikům, přestože by asi jemu s jeho vypjatě duchovní osobností už jen málokdo rozuměl. A on by si asi vůbec nerozuměl s námi.

Vila je otevřena denně kromě pondělí od 10 do 18 hodin.

lidovky.cz

Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura

***

SYMBOLISTA A MYSTIK František Bílek (1872-1941)

František Bílek je mimořádný zjev české moderní kultury, byť on by to slovo nikdy nepoužil a zařazení do „moderny“ by se asi zuřivě bránil. Též slovo secese, styl, jemuž se nemohl vyhnout a do nějž částí svého díla patří, nesnášel, stejně jako cokoli, co přicházelo z nenáviděné Vídně a bylo tedy „otrávené, duchaprázdné a neblahé“.

Jak píše Petr Wittlich v úvodu své studie v knize vydané k otevření vily, byl Bílek „nejvýznamnější český výtvarný symbolista“, a to ve dvou zřetelích: Zaprvé skutečně jako představitel onoho směru, který tak silně ovlivnil přelom 19. a 20. století a v němž vlastně dozrála česká kultura do dospělé podoby, a zadruhé jako umělec, který tvorbu chápe jako zhmotňování symbolických, především duchovních, náboženských, mystických obsahů.

Jeho dům je toho dokonalým příkladem.

„Chci sobě tvrz sebeskrovnější vybudovat – tvrz vyššího království zde na zemi,“ napsal Bílek svému příteli někdy před rokem 1910, kdy začal na Hradčanech uskutečňovat svou ideu.

Ten nápadný obloukový půdorys stavby má znázorňovat „pole plné zralých klasů“, vysoké sloupy v průčelí, které připomínají také egyptské lotosové stvoly, to jsou sloupy.

Autor:

Single máme s miminkem ze spermabanky: Jak to funguje?
Single máme s miminkem ze spermabanky: Jak to funguje?

Zuzana Bergrová, bývalá vrcholová sportovkyně, si pro svého syna doběhla do spermobanky. O životě single mámy píše úspěšný blog „Plody dna: Příběhy...