Členové britské kapely Bauhaus spolu od začátku své kariéry někdy na konci sedmdesátých let vycházeli relativně dobře, ale nikdy ne moc dlouho. A jejich nové album Go Away White, první studiová nahrávka od roku 1983, značí zřejmě definitivní konec. Tedy definitivní konec legendy, která na počátku osmdesátých let ukázala směr všem, kteří už byli vyčerpáni britskou érou punku, kterou v roce 1977 rozpoutali Sex Pistols. „Post-punkové“ období (s evidentními vlivy nejen punku, ze kterého ostatně vycházeli, ale i funky nebo efektního glam rocku a la T. Rex nebo David Bowie) se v průběhu krátké doby plynule přelilo v intenzivní, temný a ponurý rock. Na vrcholu kariéry platili Bauhaus, pojmenovaní podle německé avantgardní školy umění, designu a architektury, za pionýry tzv. „gotického rocku“ a dodnes zůstávají (spolu s např. Sisters of Mercy nebo The Cure) jeho nejvýraznějšími a nejpopulárnějšími britskými představiteli. Už první singl, devítiminutový opus Bela Lugosi’s Dead, jim zajistil pozornost a úspěch, stejně jako dlouhohrající debut In the Flat Field z roku 1980. Budoucnost vypadala více než nadějně.
Ztráty a nálezy Rozpadli se nicméně po čtvrtém albu Burning from the Inside v roce 1983. Kytarista Daniel Ash a bratři Haskinsovi (baskytarista David J. a bubeník Kevin) založili dva roky po rozpadu kapelu Tones on Tail, kterou později přejmenovali na Love and Rockets. Takto vydali do rozpadu v roce 1999 sedm desek, zatímco silná individualita zpěvák Peter Murphy se realizoval na (úspěšné) sólové dráze. Tendence ke vzkříšení měli Bauhaus poprvé v roce 1998, kdy na jednorázovém turné Resurrection Tour předvedli i několik nových skladeb a zanechali živou nahrávku Gotham. Ještě téhož roku se za nimi hladina opět zavřela. Znovu se objevili v roce 2005 na velkém prestižním kalifornském letním festivalu Coachella Valley Music and Arts Festival, což nakonec přece jen vedlo k novým písním a myšlenkám na album. Go Away White natočili ve třech týdnech v roce 2006 v kalifornském Ojai, a to v původní čtyřčlenné sestavě. V jedné místnosti, všechny první pokusy byly zároveň i ty poslední. Skladby prý vznikaly spontánně a takřka bez přípravy.
„Vycházeli jsme spolu dobře, ale pak se objevila jedna věc, jeden incident... Nerad bych o tom mluvil. Rozhodli jsme se, že nechceme pokračovat dál jako kapela,“ řekl k rozpadu bubeník Kevin Haskins. A pokračuje: „Ale tak to je, že? Vždycky, když se kapela dá dohromady po delším čase, obvykle to nefunguje podle představ. Věděli jsme to, a přesto jsme si řekli, že to uděláme. A uvidíme, jak se s tím srovnáme. Zjistili jsme, že tohle je pro Bauhaus konečná.“ Elektronika i kytary Na albu, které vyšlo rok a půl po nahrání (digitálně skrze internet a ve vlastním nákladu kapely), to paradoxně funguje velmi dobře. Z minulosti si berou Bauhaus jen ozvěny. Zůstává hluboký a zvučný hlas zpěváka a frontmana Petera Murphyho, výrazná a experimentující baskytara Davida J. Haskinse, vášeň a temná melancholie. Zvuk nových Bauhaus je ale aktuální, současný; vkusně využívají toho, co se dnes využít dá.
Koneckonců za ta léta od prvního (a i toho druhého) rozpadu nikdo ze členů Bauhaus tzv. neusíná na vavřínech, vydávají sólové nahrávky a spolupracují na množství projektů (Dali’s Car, Sinister Ducks), které nepochybně „nové Bauhaus“ ovlivňují. Stejně je zřejmý i vliv industriálních elektroniků Nine Inch Nails, s nimiž Bauhaus vyjeli na poslední turné - tam vznikly např. skladby Adrenalin a Endless Summer of the Damned. Snad by se ani nepoznalo, kdyby je napsal frontman NIN Trent Reznor sám; ostatně v katalogu jeho domovské kapely by se nepochybně vyjímaly víc než dobře.
Na novince hraje velkou roli (kromě vlivné elektroniky) kytara, riffy a „plochy“, které vytváří. Už úvodní skladba Too Much 21st Century se bez ní neobejde, její motiv si zbytek nástrojů omotává kolem prstu. Stejně tak hitová Undone, které ale přece jen vládne Murphyho vokál.
Právě Ashovu kytaru z počátku 80. let (konkrétně z desky Burning from the Inside) nakopírovala snad každá současná ostrovní „kytarovka“ a i na nové desce zní nesmírně inovativně a inspirativně. Nějak takhle by mohla znít příští deska Franz Ferdinand. Včetně tamburiny a hvízdání v Black Stone Heart.
Miluje mě... Nemiluje...
Staronovou, takřka sedmiminutovou The Dog’s a Vapour (vznikla na turné na konci 90. let) Bauhaus oprašují depresivní, melancholickou stránku tvorby - tu, která jim seděla přece jen nejvíc. Náladové vokály na hranici recitace a skleslé sbory gradují do téměř děsivých výšek, přičemž je provází jen kvílení kytary a úsporné bicí.
Zvláštností je klidná balada Saved a vrcholem desetiskladbového alba závěrečná Zikir. Její tichý, zamlžený začátek vyústí v Murphyho, později sborovou recitaci jakoby v transu: „Miluje mě... Nemiluje... Miluje mě... Nemiluje.... Miluje mě... Nemiluje... Miluje mě... Nemiluje....“ Ne že by bylo třeba rozebírat texty, ale vypadá to na sice velkou lásku, leč nemocnou a nešťastnou. „Cítíme se trochu prázdní tím vědomím, že nepojedeme ani turné, že desku nebudeme schopni představit také naživo,“ přiznává Kevin Haskins. „To ale nic nemění na tom, že jsme na desku velmi hrdí. Cítíme, že to očekávání, s jakým vznikala, bude naplněno.“ Amen. Návrat se čtveřici Bauhaus podařil, jen za něj zaplatili až příliš vysokou cenu.
HODNOCENÍ LN **** Bauhaus: Go Away White
Bauhaus Musik 2008
***
„Cítíme se trochu prázdní, že nepojedeme turné, že desku nebudeme schopni představit naživo. To ale nic nemění na tom, že jsme na ni velmi hrdí. Cítíme, že čekávání, s nímž vznikala, bude naplněno.“