Jako v pohádce: „Bio nebio, na český trh přišel biopárek.“ Z biohovězího masa, bez náhražek, jatečního odpadu, běžných konzervantů či sóji, bezlepkový, tradičně – do značné míry ručně zpracovaný. Dost kladů na to, aby se sliny začaly sbíhat a křičet na ostatní šťávy: „Pojďte sem, holky, honem, to bude něco!“. Půlpárek, jedna nožka, přijde bratru na 15 kaček, což není tak strašné – pokud nemáte dětí jako smetí.
Vlastně není o čem psát. Leč moudrá úvaha se vkrádá... Jak se vlastně liší pocity „ušlechtilého“ konzumenta bio-dobytka od pocitů všežravého konzumenta-dobytka? Přežvykuje se mi biopárek lépe a radostněji, představuji-li si přitom zdravím kypícího přežvýkavce, pasoucího se – možná ještě ráno – na prosluněné, nepočmelákované louce? Věnuji alespoň vzpomínku desetitisícům méně šťastných kusů dobytka, živých masných prefabrikátů, průmyslově chovaných a pak i mordovaných v „nelidských“ podmínkách masofabrik (jak je známe třeba z německo-rakouského dokumentu „Jak nasytit planetu“)? Anebo mě dokonce napadne, že i mému „humánnějšímu“ párku předcházela porážka, (bio)poprava, byť milosrdnější, kultivovanější? To už by se možná sliny zase rozutekly...
Ale jíst se musí – a pokud člověk není vegetarián, sáhne po biopárku jistě rád (rukou v mikrotenovém návleku, pochopitelně!). I proto, že je esteticky přitažlivý (je prý červenější, ačkoli podle mě by mu víc slušela zelená „eko“ barva). A navíc: cokoli „bio“ je trendy. Jediným malilinkatým minusem tedy zůstává i v biopárku obsažená smrt – jenže živou krávu do střívka nenasoukáš. A vůbec – tohle asi JUDr. Svat. Petr nahoře u brány řešit nebude. A v nejhorším řeknu, že jsem se koupí biouzeniny snažil sabotovat dobytčí koncentráky. Což je fakt: kdyby všichni jedli jen biopárky, tak tu nastane všeho dobytka věčný ráj (s platností do porážky). Jenže pro biodobytek není dostatek pastvin, protože všude už je jen řepka na biopaliva pro další a pořád větší auta všech nás, volů a krav. (Třeba u Hanáků mají hned tři auta: pro taťku, pro mamču a pro radost, byť jen plátěnou „kachnu“). Každopádně, volbou biopárku není ještě vyhráno – může totiž přijít chuť na biopárek v rohlíku! Jenže – co je vůbec zač, ten rohlík? Zná ho někdo? Není to nějaký vystresovaný nebožák, vstalý z mouky, nadrcené v hlučném, odcizeném prostředí VELKOMLÝNŮ, a.s., z obilných zrn, vymlácených kombajny monstry?! Bude to dobrý rohlík? Ne! Dobrý, netraumatizovaný rohlík, biorohlík, vzejde vždy jen z mouky umleté mezi pradávnými, z otce na syna děděnými kameny (žentour sice pohání poloslepý/polochromý nebioosel, ale o to teď nejde), z obilí, žatého s láskou, srpem či kosou, za zpěvu Ech, synku, synku či recitace Velkých šírých rodných lánů! Pozor na to. Abios, amigos!
O autorovi| Tomáš Hanák, herec a vesničan
