Vosí, tedy žlutočerné, případně červenočerné zbarvení, je typickým znakemmnoha blanokřídlých. Tento řád zahrnuje široké spektrum druhů: nejvýznamnější opylovače čili včely, dravé mravence a také vosy, zákeřné lumčíky i lumky (jejich larvy žijí paraziticky) a řadu dalších.
Hlava blanokřídlých je prostřednictvím úzkého krčku připojena k hrudi. Tykadla jsou většinou nitkovitá, ústní ústrojí kousací. U některých druhů se čelisti a spodní pysk přizpůsobily k lízání a sání. Původně běhavé nohy často slouží k jiným účelům - k hrabání, sběru pylu nebo k chytání kořisti. Zástupci tohoto řádu mívají dva páry blanitých křídel. Ta jsou někdy silně redukována (u drobných parazitických druhů) nebo zcela scházejí (u dělnic mravenců či samic kodulek).
Zadeček nasedá na hruď buď celou šíří (podřád širokopasí, jehož někteří zástupci patří mezi významné lesní a zemědělské škůdce), nebo se v přední části zužuje (podřád štíhlopasí, jehož zástupci často žijí sociálně a vytvářejí kolonie). Samičky mnoha druhů mají na zadečku kladélko, které se mnohdy přeměnilo v žihadlo.
Vosa obecná (Vespa vulgaris) Své hnízdo buduje z papírovité hmoty, kterou vyrábí ze starého dřeva. Nemá ráda světlo, a proto se zabydluje v dutinách stromů, na půdách nebo i v zemi. Když se vosy domnívají, že je hnízdo ohroženo, mohou útočit na člověka. Vosí žihadlo není opatřeno zpětnými háčky, takže ho majitelka použije klidně i několikrát.
Sršeň obecná (Vespa crabro) Představa o zákeřné útočnici, která člověka napadá při každé příležitosti, neodpovídá realitě. Sršeň dorůstá délky až 3,5 cm a své žihadlo využívá hlavně k lovu. Pochutnává si na mouchách a dalším hmyzu, ale i na sladkých ovocných šťávách. Analýzy jedu ukázaly, že včelí bodnutí může být pro člověka nebezpečnější než sršní.
Čmelák skalní (Pyrobombus lapidarius) Živí se hlavně nektarem z kvetoucích rostlin, díky svému sosáku se dostane hluboko mezi okvětní lístky. Žije ve velkých koloniích, které čítají několik desítek až stovek jedinců. Ale na rozdíl od včel přezimují pouze oplozené samice, ostatní členové kolonie umírají. Protože si čmeláci nevytvářejí žádné zásoby jídla, má samice na jaře plné ruce práce: musí najít dostatek potravy a založit kolonii.
Včelamedonosná (Apis mellifica) V přírodě vyhledává pro svá hnízda dutiny ve stromech, vchody do jeskyní či místa pod skalními převisy. Pyl sbírá pomocí kartáčků na prostředním páru nohou a smetá ho do speciálních košíčků, což jsou prohlubně v holeních zadního páru nohou. Pokud své žihadlo vbodne do pružné kůže teplokrevného živočicha, stojí ji to život.
VÍTE, ŽE... ...les je důležitým klimatickým činitelem?
Zatímco obrovské souvislé plochy tropických deštných lesů a jehličnatých lesů severské tajgy ovlivňují klima v měřítku planetárním, menší a rozptýlené lesy středoevropské kulturní krajiny hrají důležitou roli spíše v měřítku mezoklimatickém a mikroklimatickém. Každý ví, že v lese bývá v horkém létě chladněji a v zimě naopak tepleji než v otevřené krajině. Je to dáno tím, že les prostřednictvím svých životních projevů (fotosyntéza, dýchání, transpirace) a svého fyzického vzrůstu významně ovlivňuje teplotu, pohyb, vlhkost
i chemické složení vzduchu. Navíc pohlcuje hluk, pachy a prach. V literatuře se uvádí, že hektar zdravého bukového lesa dokáže ze vzduchu odfiltrovat až 68 tun polétavého prachu ročně! Také je známo, že pás lesa s keřovým podrostem o šířce 50 metrů utlumí přízemní hluk o 20-30 decibelů. Za zmínku stojí i fakt, že stromy a keře omezují výskyt bakterií ve vzduchu. Uvedené informace je možné shrnout do tvrzení, že les zmírňuje klimatické extrémy a že lesnatá krajina je příjemnější a zdravější pro pobyt než krajina bezlesá.
