Málokdo asi čekal, že se ještě někdy objeví jeho nová deska. A že bude dokonce silná, dotažená a vřele přijatá jako novinka, nazvaná příznačně True Love Cast Out All Evil (Pravá láska umí vymítat zlo). Roky Erickson má u nás relativně menší renomé, mezi západními rockovými přívrženci je to však kultovní postava, u níž se setkávají výrazné songy s jedinečným, poněkud šíleným životním příběhem.
Rockerovo rande s ufony Stručná vizitka: zpěvák, kytarista a autor z kapely The 13th Floor Elevators je jedním z těch, kdo vytvářeli psychedelická šedesátá léta. Ale duhové vzorce na plakátech ze San Franciska nebyly zadarmo. Erickson měl za sebou přes tři sta acidových tripů, když ho v roce 1969 zavřeli za držení jediného jointu. Měl tu smůlu, že ho poslali do vězeňského ústavu pro choromyslné zločince v Texasu, kde se léčilo elektrošoky a experimentálními metodami. „Elektřina mi bušila vnitřkem hlavy, dokud neobrátila všechno naruby,“ zpívá Roky Erickson v Ain't Blues Too Sad, první písni natočené pro nové album. Bylo to natáčení po patnáctileté pauze.
Co nestihly drogy, povedlo se vězeňským experimentujícím psychiatrům. Roky se vrátil jako stín sebe sama. Propukla u něj akutní schizofrenie. O jeho nezdolnosti vypovídá, že nikdy nepraštil s hudbou a jeho následná sólová kariéra měla silné momenty. Stylově vycházel z klasického rocku a ustřeloval k psychedelickým přeludným zvukům: někde ho popsali jako Buddyho Hollyho na tripu. Zároveň měl Erickson blízko k hardrockově tvrdému blues. Paradoxem bylo, že na určitou vážnost a chlapskost, která se s rockovou stylistikou pojí, montoval texty jako „včera jsem měl rande s ufonem. Měl rád béčkové filmy: v textech se to tedy hemžilo mimozemšťany, dvouhlavými psy a zombii, kteří byli metaforami hlasů, které Roky v duchu slyšel. Bojoval proti nim udatně: doma si zapínal několik televizorů a rádií najednou, aby přehlušil své nezvané hosty.
Z občasných pokusů o rozhovor to vypadalo, že Roky už nikdy nic soustředěného nenatočí. V roce 1995 mu přátelé pomohli dát dohromady album: prý má mezi nijakými místy pár silných – třeba dvě verze starší písně Starry Eyes, jednoho z Erickonových hitových zásahů. O Ericksonovi vznikl celovečerní filmový dokument You’re Gonna Miss Me (2006). Přestože byl Rokyho oslavou, ani on nedával moc naděje na jakýkoli relevantní návrat.
Zjevila se však pevná ruka producentova: písničkář Will Sheff, šéf kapely Okkervil River, se rozhodl posloužit staršímu, letos dvaašedesátiletému kolegovi, kterého po léta žere se směsí obdivu a zoufalství. Měl k dispozici šedesát písniček ze všech možných období. Nakonec vybral dvanáct. Je těžko věřit, že nevznikly všechny najednou: album True Love Cast Out All Evil je totiž jasným vyprávěním – dokumentem o Rokyho peripetiích.
V jeho příběhu se to naštěstí od roku 2001 začalo projasňovat. Jeho mladšímu bratrovi se po delším úsilí podařilo stát se jeho legálním zástupcem a odvezl ho domů do Austinu. Erickson našel nový management a o pět let později se vrátil na pódia. Ukázalo se, že má pořád velké kouzlo a že jeho některé starší songy jsou nedocenitelné. Znovu se s ním shledala jeho první žena Dana a nově si k němu našel cestu dospělý syn. Roky je na tom dnes mnohem lépe, i když úplná idyla to není. Podle svědectví těch, kdo s ním vedli rozhovor, pořád nemá natolik jasno, aby mohl napsat vlastní životopis či vylíčit jaké to je, ztratit rozum a pak se po desetiletí vracet.
Koncert pro blázinec a orchestr Ale ten příběh vlastně vypsal do písní a Will Sheff ty střepy poskládal. Příšery, které v Rokyho textech dřív symbolizovaly choroby a halucinace, jsou tytam. Teď jsou tu démoni z vnějšího světa, třeba ti, kteří ho jménem zákona šoupli do blázince. Erickson mluví řečí, která dává smysl, ale někdy je dětsky jednoduchá, viz kompletní text písně John Lawman: Celej den vraždím lidičky/ a k tomu si zpívám písničky/ protože já jsem John Právník.
Tohle je hudebně jedno z mála míst, které evokuje staré divoké roky Ericksonovy, album je celkově měkčí, pastelovější. Připomíná styl chicagských Wilco: v jádru tradiční bigbít, který se ale nebojí jednou si vypůjčit memphiskou dechovou sekci a podruhé elektronicky šumět (zde pro ilustraci mentálního chaosu). Kapela Okkervil River občas vyzdvihuje zvuk skoro až k patosu – ale skoro, spíš je to jímavost mollových akordů a jakési touhy, která se pořád pne mezi nebem a zemí, i když ji zpívá ztroskotanec, jehož šance nejsou bůhvíjaké (Goodbye Sweet Dreams).
Kapelník Will Shelf zarámoval album do speciálního prologu a epilogu: po pár vteřinách nekvalitního zvuku byste možná chtěli skočit na další track, ale jakmile se tu zvuk rozevře, jste lapení. Jsou to totiž nahrávky pořízené ještě v sanatoriu, otisk Rokyho v surovém stavu. Žádné béčkové písně – viz úvodní Devotional Number One, kde se zpívá o Ježíši, Mojžíšovi a halucinogenních houbách. K zašuměnému zvukovému dokumentu se po chvíli přidají studiové nástroje včetně smyčců: není to kýčovitě dojemné, jen silné a snad i poměrně neotřelé. Cítíme tu taky dobře rozdělení úloh: Roky je hlavní postava, která si sama píše roli, ale producent Will Shelf ji opečovává a komentuje.
„A náhle už nejsem nemocný,“ zpívá Roky Erickson v Be And Bring Me Home – což, jak cítíme, není úplná pravda, platí tu Hrabalův čistírenský citát, že některé skvrny nelze vyčistit bez narušení podstaty látky. Ale o tom, že jakési vykoupení je možné, svědčí letošní projekt Rokyho a Okkervil River velmi dobře. Erickson se dostal z útrap k životu, který nepostrádá jistoty a radost. Nevrátila se mu úplně jasná mysl: což ovšem přijal a ve svém mezistavu napsal klikaté rockové nonsensy a obrazy, jaké by „zdravý“ našinec nikdy nezplodil.
Oduševně nemocných v umění panují pochopitelně po léta velmi rozmanité představy: mezi ty nejzhůvěřilejší patří romantické klišé, že tito enšpíglové mohou svobodně ignorovat pravidla většinové společnosti, a proto je jim víceméně blaze. Klece naprosto zásadní nesvobody, do nichž je uzavřela duševní nemoc, okusily i velké osobnosti rockového věku, kterým vyšinutost posílila kultovní status.
Snad nejslavnějším je Syd Barrett – zakladatel Pink Floyd, jiskřivý autor písní o kocourech, skřítcích a zlodějích prádla, který jako by do rocku vnesl ducha Lewise Carolla. Hravý Barrett byl otevřený inspiraci od naivního umění po soudobý experiment. Byl téměř výhradním autorem prvního repertoáru, který si kapela obehrávala (v duhových světlech procházejících nádržemi barevných olejů) v londýnském klubu UFO a natočila z něj debutové album. Pak už to šlo rychle: přemíra LSD údajně akcelerovala sklony k duševní paralýze. Na druhém albu patřil Barrettovi už jen dovětek (pomatené a přitom krásné Jugband Blues). Floydi pokračovali bez Barretta, který strávil zbytek života doma, s občasnými malířskými pokusy, pochůzkami na nákupy, nadváhou a apatií. Kolegiálně s ním ještě zkoušeli natočit jeho vlastní alba: I poskládat ta dvě krátká (jedno nese název The Madcap's Laugh, Bláznův smích) dalo pořádnou dřinu, další pokusy už úplně troskotaly. Je to klasický paradox: zatímco nahrávky s Barrettem se těšily zájmu dalších a dalších generací, on sám patrně vytvořil rekord v počtu prožitých let, kdy nějaká rocková celebrita nezajímala bulvár ani paparazzi. Tělo bez duše až moc evokovalo smrt a tu nevábnou část drogového života, kterou si média nové předplatitele nezískají.
Brian Wilson: Úpal z věčného léta Další příběh hudby a vnitřních démonů, který vyústil naprosto jinak, se týká skupiny Beach Boys. Nepochybně si měli co vyprávět s Michaelem Jacksonem: i usměvaví kluci, kteří dobývali dívčí srdce a žebříčky šedesátých let s kalifornským surf rockem, měli za manažera otce, který chtěl své děti dovést k maximálnímu úspěchu i proti jejich vůli. Nejnadanějším autorem v rodinné kapele byl Brian Wilson: díky němu se skupina v roce 1966 vyhoupla o úroveň výš, od popěvků o dívkách a příboji ke „kapesním symfoniím pro teenagery“ na albu Pet Sounds. Beach Boys byli náhle stejně vynálezečtí jako Beatles – a Amerika je pokládala za svou odpověď na Brouky.
Pro Briana Wilsona to byla výzva. Zprvu šťastně vyváděl: chceme-li jedinečnou novou hudbu, pak musíme být celí jedineční a noví, říkal – a organizoval porady v týpí, případně nechal salon s klavírem zařídit jako pískoviště, aby podnítil imaginaci v kapele. Do toho nějaké ty halucinogeny. Problém nebyl v tom, že by snad sám Wilson přestal psát hudbu: ale padaly z něj čím dál rafinovanější věci, které kapela odmítla: tohle nebudou hity! V jednu chvíli do něj pral otec, spoluhráči i nahrávací společnost. Albu Smile, které mohlo vyjít současně s beatlesáckým Sgt. Pepperem, nikdo nevěřil – tedy ve smyslu masového marketingu, k němuž se skupina tehdy cítila zavázaná. Wilsona tehdy zlomili: tak dokonale, že na spoustu let odešel do ústraní a bojoval s psychózou.
Muselo uplynout čtyřicet let, než se příběh Smile uzavřel. Nová rodina a klidný život pomohly Brianu Wilsonovi zase na pódia. Skončila doba, kdy se na album Smile nesměla před ním pronést ani narážka. Wilson se obklopil mladými muzikanty a v roce 2006 vyšla rekonstrukce alba podle původních plánů: měkký, snivý rock plný orchestrálních nástrojů, hudba připomínající poťouchlou animaci plnou barev. Americká média se často tvářila, že vyšlo nejmíň dílo dekády: nebudeme jim kazit radost, ale vzhledem k tomu, že nejbáječnější písně ze Smile (jako Good Vibrations) už předtím vyšly, zas taková revoluce to nebyla. Ale že je Wilson autor, jací se rodí jednou za dlouho, a že o jeho osudu časem Hollywood natočí velkofilm, to je jistá věc.
Můžeme si koupit zájezd na druhou polokouli: ale vlézt si do kůže druhé osoby, a dokonce s „chorým“ myšlením, na to žádná cestovka není. I proto pořád tak lákají songy, poezie a zprávy od těch, kdo překročili hranici. V osudech Rokyho Ericksona, Syda Barretta a Briana Wilsona je kus naděje: přijdeme-li někdy o rozum, není to konec šancí na kariéru v pop-music.
***
O duševně chorých v umění panují po léta rozmanité představy: mezi ty nejzhůvěřilejší patří klišé, že tito enšpíglové mohou svobodně ignorovat pravidla, a proto jim je blaze
