Úterý 23. července 2024, svátek má Libor
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Blbí a blbější

Česko

Vím, že nic nevím, ale že Google ví všechno

Ten starý český film Neobyčejná třída byl neobyčejně obyčejný. V televizní repríze dílka z 60. let ze sebe holčiny před tabulí soukaly výčty děl Neumanna a Bezruče, stejně jako před deseti lety já a stejně jako dnes sousedova dcerka. Zatímco i proslulá socialistická cukrovinka sójový suk dostala v kapitalismu nový obal, způsob výuky se moc nezměnil. Není to dnes ale ještě větší marnost?

Nač týrat paměť věcmi, které dnes můžeme za pidisekundu najít na Googlu? Dřív měli studenti po ruce leda tak Matematicko-fyzikální tabulky, dnes má jejich myš na jedno kliknutí k dispozici univerzální encyklopedii. Vím, že nic nevím, ale taky vím, že existuje Seznam, „kde najdu, co neznám“.

Lidé bez paměti? Zdá se, že i přes úpornou snahu kantorů toho mladí lidé z „klasického vzdělání“ pochycují čím dál míň. V anglické verzi reality show Velký bratr zvítězila jistá Jade Goodyová (22), která proslula výroky jako: „V Portugalsku se mluví portugalsky? Já myslela, že Portugalsko je ve Španělsku“. Nebo tím, že se domnívala, že Saddám Husajn je boxer a Rio de Janeiro nějaká osoba. Exkurz do vědomostí české omladiny přinesli VyVolení, jejichž účastníci nechali praotce Čecha spočinout na Bílé hoře, začátek první světové války umístili do roku 1860 a spočítat obsah obdélníku bylo už úplně nad jejich síly. Dívka jménem Kačenka netušila, co znamená výraz „K. O.“ nebo slovo „pohotový“.

Profesor angličtiny Mark Bauerlein (49) na Emory University v Atlantě vydal knihu s názvem Nejhloupější generace: jak digitální věk otupuje mladé Američany a ohrožuje naši budoucnost. Autor je rozhořčen. Když prý on dospíval, učil se o válce ve Vietnamu z televize, tak byly tehdy zprávy v „bedně“ kvalitní. Kdežto dnešní teenageři, sotva hodí doma školní batoh do kouta, už otvírají laptop a noří se do internetových stránek, kde jen neužitečně tlachají s vrstevníky. Namísto aby používali internet jako studnici vědomostí, sbírají na něm akorát drby. U mládeže se prý vyvinulo „nestoudné pohrdání knihami a čtením vůbec“.

John Lennon říkal, nevěřte nikomu nad třicet, Mark Bauerlein nevěří nikomu pod touto věkovou hranicí. Jeho studenti se místo rozšiřování svých vědomostních obzorů povalují na zábavních serverech, jako je Facebook, MySpace nebo YouTube. Takže když jim pan profesor přednášel o statistice, podle které znají mladí šestkrát pravděpodobněji posledního vítěze pěvecké soutěže Americký idol než mluvčího Bílého domu, někdo ze třídy bezelstně vykviknul: „Ale Americký idol je důležitější!“

Kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat i s jejími omyly. A, jak říkal Otto von Bismarck, „kdo se nezajímá o politiku, o toho se zajímá politika“. Sice s sebou všude můžeme vláčet laptop s připojením na internet jako svůj druhý mozek, jenže to, kým jsme, z nás činí náš proces myšlení. A „myslet znamená pamatovat si“, jak psala Hannah Arendtová. Myšlení si zkrátka bere potravu z informací uložených v naší kůře mozkové.

Přesto je otázka, zda pan Bauerlein není ke svým studentům až moc příkrý. Vždyť ty jejich sociální sítě na webu také skýtají úžasnou možnost seznámit se s lidmi z různých koutů světa, dozvědět se z první ruky o jejich životě, vybudovat si okruh „kamarádů“ na různé praktické službičky, ale třeba i na start firmy, vývoj programu, založení charity, ke spolupráci na vývoji léku proti rakovině... Dnes je přece těžké tvrdit, co bude do budoucna lepší. Encyklopedické znalosti, nebo silné sociální sítě a konexe překonávající místo a čas?

Možná je dnešní mladá generace nejhloupější. Možná je to kvůli tomu, že blahobyt dosáhl stupně, kdy se člověk může do třicítky bezostyšně poflakovat. Ale kdo ví, jak tihle lidé budou žít po zbytek života. Možná je jejich nesnesitelná lehkost bytí jen přechodná, užívají si, protože jsou mladí a protože můžou. Co v nich je, ukáže až čas. Jen jedna věc je hloupá určitě: odepisovat nějakou generaci dřív, než dosáhne třicítky.

Linda Kholová, redaktorka Pátku