Potřebujeme knihovnu, nebo těšítko do kampaně?
Všichni, kdo brali Kaplického projekt Národní knihovny vážně, a ne jen jako nástroj k vyřizování účtů, by si teď měli na tři týdny zacpat uši. Z blobu či chobotnice na Letné se stalo těšítko pro volební kampaň. Argumenty, které teď padají a během tří týdnů do voleb ještě padnou, nejsou motivovány starostí o Národní knihovnu, o to, jak, s kým, kde a za jakých podmínek a zásad ten projekt uskutečnit, ale jen bitvou o emoce voličů.
Těžko najít v pražské politice někoho, kdo by se teď k blobu a Kaplickému nehlásil. Ano, hlásí se k nim kdekdo, ale v situaci, kdy tím vůbec nic závazného neriskuje. Jak že to říkal prezident Klaus na adresu úterní odborářské demonstrace? Že je typicky česká? Totéž lze říci i na adresu zájmu a zápasu o blob dva roky poté, co ho pražští politici pohřbili a sám autor zemřel.
Hlásí-li se k blobu pražská ODS, spoléhá na to, že lidé už zapomněli, jak ho dehonestoval sám prezident, jak poté primátor obrátil a David Vodrážka ho označil za chrchel. No budiž, kdo nikdy v ničem neobrátil, ať hodí kamenem. Když ale ministr kultury Besser (TOP 09) říká „blob se mi líbí, nelíbí se mi jeho umístění“, vybočuje z reality. Stejně jako Markéta Reedová (VV), která ho chce – jako už před dvěma lety Milan Knížák – postavit na místě Husákova „Pakulu“.
Tak aby bylo jasno. Projekt Národní knihovny nebyl zadán jako šachová figurka pro vrtošivost politiků. Tady nelze uvažovat v kategorii líbí/nelíbí, ale v rámci pravidel. Není jedno, zda má stát na původním Špejcharu, nebo „u Stalina“. Vždyť právě mezi nimi probíhá hranice městské památkové rezervace, tudíž i pravidel. Pražané si ještě pamatují na fotomontáže ukazující, jak blob na Špejcharu ovlivní či neovlivní siluetu města. A teď se má nad tím mávnout rukou jen proto, že si to žádá kampaň? Tak to ne. Bavme se o Národní knihovně, ale mimo volební kampaň a podle pravidel.
