S málokterou operou je historie Nového českého divadla tak spjatá jako s Bludným Holanďanem Richarda Wagnera. Po slavnostním otevření Wagnerovými Mistry pěvci norimberskými v lednu 1888 byl již v únoru proveden Bludný Holanďan a v různých inscenacích pak byl opakovaně součástí repertoáru Nového německého divadla a posléze i Smetanova.
Bludný Holanďan je první Wagnerovou operou, která již obsahuje všechny znaky skladatelova pojetí hudebního dramatu jako vrcholné syntézy jevištního díla. Při hledání nadčasového námětu využil čerstvé vzpomínky na bouřlivou plavbu škuneru, na němž prchal před věřiteli po bankrotu divadla v Rize, kde byl hudebním ředitelem. To zasadil do rámce staré námořnické pověsti o zakleté lodi. Přesně postihl mysteriózní legendu o proklatci, který musí navěky brázdit moře a vysvobodit z kletby ho může jen „žena věrná až do smrti“.
Státní opera svěřila režii anglickému režisérovi Stephenu Taylorovi a ukázalo se, že nechtěný humor může proniknout i tam, kde by ho v Holanďanovi nikdo nečekal. Režisér se rozhodl prázdný prostor rozlehlého jeviště vyplnit manipulacemi s bednami, obsahujícími snad produkty první fáze akumulace norského kapitálu ze salonní továrny v Dalandově domě, odkud pokrok vytlačil zastaralé kolovrátky. Co bylo v tajemných bednách, můžeme jen hádat, stejně jako to, zda na „pracovní nástěnce“ improvizované ženské továrny je rozpis směn nebo diplomy nejlepších pracovnic: ve výsledku je to jedno a raný kapitalismus se tak neblaze podepsal jen na nejistých nástupech sboru při chaotickém přenášení beden.
Sólistům i dirigentovi se daří Bylo by však nespravedlivé pro tyto režisérské blázniviny pominout, že navzdory nim přece jen převládl hudební zážitek - hlavně díky dirigentovi, sólistům. Inscenaci ovšem pomohlo i výtvarné řešení francouzského scénografa Laurenta Peduzziho, jemuž se i bez obvyklých atributů - lodí a obrazu tajemného muže -podařilo navodit přízračnou atmosféru očekávání něčeho osudového, umocněnou světelným scénářem dalšího Francouze Christiana Pinauda, do zneklidňující naléhavosti metafyzických maleb Chiricových. Blízkost moře symbolizuje jen přístavní úvazník v popředí mola, ohraničeného zídkami.
Ne právě nápaditou projekci mořských vln na zadní horizont můžeme snad chápat jako připomínku inscenace z roku 1923, kdy byl prvně použit zadní kruhový horizont a zhotovena tylová maketa umožňující nebývale sugestivní efekty vzdouvajícího se moře. Vlny jsou pak ovšem vystřídány mnohem imaginativnějšími záběry vodních kapek stékajících po skle, jejichž cestičky splétají pozoruhodný mikrokosmos osudů. Interiér Dalandova obydlí je znázorněn do výše jeviště se tyčící monumentální našedlou mobilní zdí s velikým proskleným oknem; její rubová strana z tmavých cihel pak vytvořila prostor pro přístav, kde vrcholí finále opery. To je pojato „civilně“, bez nanebevstoupení spasené dvojice - Senta zde zmírá na lodním můstku v Holanďanově náručí, což ovšem zamlžuje a oslabuje Wagnerovo pojetí finále.
Čím ale nová inscenace Státní opery opravdu obohacuje pražský operní život, je hudební nastudování. Francouzský šéfdirigent Guiliaume Tourniaire zatím dokazuje, že má na svěřené partitury silný hudební názor a usiluje o systematickou práci s orchestrem. Jeho Holanďan měl nezvyklou, ale promyšlenou a zajímavou hudební koncepci. Dařilo se mu stupňovat napětí i v pomalejších tempech, s nimiž kontrastovala až operetně odlehčená „měšťanská“ Dalandova hudba. Škoda že Tourniairovo mladistvé pojetí kazily nepřesnosti hráčů orchestru.
Nebývale kvalitativně vyrovnané bylo obsazení převážně zahraničních sólistů - výkon a účinek premiérového obsazení byl s blížícím se finále až strhující. Spolehlivým, kovovým dramatickým sopránem rezonujícím ve výškách v prostoru Státní opery s nebývalou intenzitou vládne Maida Hundeling, která již dříve ukázala, že Senta patří k jejím profilovým rolím. Skvělého partnera měla v u nás dosud neznámém maďarském barytonistovi Michelu Kalmandim, který upoutal plnou barvou hlasu, mužností zjevu a spíše tklivostí než přízračností svého smutku. Oděný v obleku a s pečlivostí obchodního cestujícího si vlastně Sentu kupoval jako jeden z produktů Dalandovy domácí továrny. Dalanda, váhajícího mezi vidinou bohatství a štěstím své dcery, spolehlivě předvedl u nás rovněž neznámý novozélandský basista Martin Snell. Útlejším hlasem se z této trojice vymykal německý tenorista Christian Voigt, který ovšem roli Erika přesně odpovídal typově.
Zpívalo se německy a hrálo bez přestávky a dostavil se pozoruhodný efekt, kdy představení o poctivé délce dvě a čtvrt hodiny skutečně navozovalo pocit, že přestávka by rušila. Státní opeře se i přes výše zmíněné výhrady oslava výročí vydařila.
***
HODNOCENÍ LN ***** Richard Wagner: Bludný Holanďan
Dirigent: Guillaume Tourniaire Režie: Stephen Taylor Scéna: Laurent Peduzzi Kostýmy: Nathalie Prats Státní opera Praha, prem. 29. 5.
