Srdceryvné, od ďábla koupené, plné smutku i hořké srandy, takové je to pravokrvavé blues, které se zrodilo kdesi v deltě řeky Mississippi. A jak se mu daří přesazenému do Čech, ráje dechovky a piva? Na tuhle otázku chce odpovědět antologie „textů blues a o blues“ sestavená hudebním publicistou Ondřejem Bezrem a spisovatelem Michalem Šandou.
V mnoha podobných výborech je variace téhle historky: Bílý novinář přijede na farmu zkoumat život černošských dělníků. Ti celý týden dřou, v sobotu večer si vyčistí boty, popadnou nástroje, večer zasvětí blues a kořalce a pak následuje strašlivá rvačka. Kolotoč. Po čase už se na to nemůže dívat, tak osloví jednoho z mužů: „Negře, proč žijete tak nesmyslně? Život není jen blues! Proč jste takoví?“ „A vy už jste byl někdy v sobotu večer negrem, pane?“ odpoví muž.
Anekdota je o nenaroubovatelnosti něčeho tak specifického, jako je blues, na jinou kulturu, ale pravda je taková, že ti dnešní nejčernější muzikanti a zpěváci už také neúpí nad tím, že jim zdechnul mezek a že blues se stalo majetkem všech.
V antologii čtenář najde kanonizované klenoty, jako Škvoreckého Blues libeňského plynojemu či Mertovo Antabus blues, Josefa Koptu, Vlastimila Třešňáka, Inku Machulkovou, Svatopluka Karáska… pohromadě s Hughesem, Kerouakem a Rexrothem. Pozoruhodné jsou i variace Michala Bystrova na texty klasika Roberta Johnsona: „Willie Brown si chrní,/ jeho holka chrní s ním/ a mý srdce látá ďábel/ zkrvaveným nářadím.“
A možná že právě u nich si nad tou hromadou českých textů řeknete: Ne, takhle přímo na komoru domácí autoři blues zatím nepíší. Řada příspěvků je vyloženě veteránských. Vzpomínky Vladimíra Mišíka, Ivana Hlase či Jakuba Šofara na ublemtanou dobu povinných přehrávek, oblíbených hospod a prvních blues rozrývajících duši jsou mile upřímné, je to ovšem psaní fanouškům do cancáků. Objevným textem je „kulervoucí“ Chicago Jana Nováka, ční v téhle antologii suverénně, texty se mají ale číst i po velikánech, ta „válečná armáda“ či „účet formy“ jsou zbytečné redakční vady na kráse. A nebyla by to antologie vzniklá v Čechách, kdyby neobsahovala i nějakou tu mystifikaci, cimrmanovštinu, legrácku, jako třeba fingovaný rozhovor s Johnsonem či setkání s Janis Joplin. Musí ale být to legračnění skutečně všude? Je tenhle milý humor fakt blues?
Ondřej Bezr v doslovu uvádí, že první české bluesové album vyšlo roku 1984 a bylo jím Blues z lipového dřeva Luboše Andršta a Petra Lipy. Od těch dob se také datují pokusy uspořádat pořádný domácí bluesový festival. A to se nakonec od roku 1996 do dnešních dnů děje v Šumperku, především díky Petře Matysové, dámě, která má nejen blues v krvi, ale také smysl pro organizaci. A právě se šumperským hraním je řada současných českých bluesových autorů zahrnutých do antologie tak či tak propojena.
S knihou…a to je blues se nezasvěcený může snadno minout, je to spíš dárek pro bluesového spolčence. A tak byla asi i míněna.
***
… a to je blues Nakladatelství Petr Ševčík – VEDUTA, 2010, 248 stran
