To máš tím, že ti slítly dolů estrogeny a progesteron, bude to v pohodě, dej na mě,“ chlácholila mě těhotná kamarádka Nina, čerstvě promovaná doktorka, když mi seděla u lůžka a snažila se překřičet hlahol ostatních návštěv v pokoji. Janička byla tou dobou na světě už sedmdesát hodin, já měla břicho jako spláclý balón a povalovalo se mi všude kolem. To, že naráz brečím, směju se, zuřím i smutním, cítím se schlíple a bezradně, je prý naprosto normální.
Za tři dny si pro nás přijel Karel rovnou ze zahraniční montáže a už jsme si to mašírovali k domovu. Tam se během týdne slétly všechny Karlovy tety až z desátého kolena a snášely modré z nebe. Do toho servis od tchýně, takže nebylo třeba lámat si s čímkoli hlavu. Dost rychle se tak dalo zapomenout na ty probdělé noci v porodnici, kde ráno v šest, sotva co jedna z nás tří matek začala po noci neustálého kojení usínat, uklízečky rozrazily dveře, aby pokoj hlučně prošmejdily hadrem, vzápětí vbíhaly dovnitř sestřičky s teploměry, hned pak vizita a zanedlouho hromada návštěv u každé rodičky. Kdežto doma byla pohoda. Obletovali nás všichni do jednoho, takže jsem nechápala lamentování jiných matek, jakže se to dá všechno stíhat, když nevědí, kam dřív skočit.
Do další zimy jsem znovu otěhotněla. S Karlem to sice nebylo úplně ideální, doma býval málo, i když peněz nosíval dost, ale nějak to ztratilo šťávu. Přestala jsem schválně brát antikoncepci a myslela, že další dítko tu díru mezi námi nějak zacelí, že to překonáme a zas bude dobře. Dobře bylo, ale jenom pro Karla. Jakmile se dověděl, že čekáme další mimino, změnil se. Doma se objevoval čím dál míň, a co hůř, stopnul i příliv peněz. Z jedné letní montáže se nakonec nevrátil vůbec. Zbytek příbuzenstva najednou naše situace nezajímala. Všechny ty tetičky se ze své vřelé lásky plně vydaly už na Janičce a zpráva o druhém dítěti je z šedi všedního dne nevytrhla.
Nějak to zvládneme, říkala jsem si, když jsem malou Janinu vezla přes půl okresu k vlastní matce, abych si těch pár dnů, co zbývaly do narození Jíry, odpočinula. Ale žádný relax se nekonal. Ještě cestou domů jsem to musela vzít přes porodnici, jak se klukovi chtělo na svět. Nakonec to nešlo jinak než císařským řezem. Zmátořila jsem se, jak se dalo, ale euforie nikde. To bude zas mateřské blues, jasně, uklidňovala jsem se, když jsem třetí i čtvrtý den po porodu usedavě brečela do nemocničního polštáře. Cloumal mnou vztek na Karla, který si teď užíval bůhvíkde, a zároveň strach, co s námi bude.
Doma nastal teprve tanec jaksepatří. Janina brečela, že si s ní brácha nechce hrát a že to není fér, malý vřískal v jednom kuse. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Lítala jsem jako kus hadru a výčitky svědomí a úzkost se mi lepily na patro. Byla jsem podrážděná a vyčerpaná. Když jsem se konečně dostala do postele, nedalo se usnout. Jaká jsem to matka, když se ani nedokážu postarat o vlastní děti, vířilo mi v hlavě. Lítost mi zkřivila rty a pláč bez kontroly se táhl alespoň dvě hodiny. Přestala jsem vycházet z bytu a netěšilo mě už zhola nic.
Až úporné zvonění Niny u dveří třetí týden po porodu přeseklo tenhle stav. Vrhla jsem se jí do náruče. „Mám pocit, že nemůžu najednou dýchat, všechno se to na mě valí a sype, jo, možná se na tom podepsal i ten porod, říkám, dobrých dvanáct hodin. Se normálně bojím, abych toho svýho malinkatýho chlapečka, to nebožátko pomačkaný, nevyhodila z okna. Nebo abych ho třeba neudusila polštářem, prostě se bojím, že se o něho neumím postarat. No chápeš to?“ vychrlila jsem na ni hned v chodbě.
Stačil jí jediný letmý pohled. A ostatní šlo jako po másle. Nejdřív zalarmovala moji matku, pak přespala s námi v bytě a druhý den odvezla kluka k mámě a Janinu že si nechá u sebe. „Ti povídám, že se tahle pravá poporodní deprese vyskytuje u nějakých patnácti procent matek. Takže nejsi žádná rarita,“ vytáhla Nina z rukávu lékařskou statistiku, zatímco jsme spolu seděly na příjmu v Bohnicích.
O autorovi| podle příběhu Renáty Vračanové napsala Irena Šťastná
