Ani omylem Na úvod svého setu zařadil James Blunt píseň Breathe / Wasting Time (Mrhání časem) - chybělo už jen věnování supportujícím kapelám. Zpěvák, oblečený do elegantního šedého obleku s kravatou, se přivítal česko-anglicky, při hraní střídal španělku a piano a snažil se neodkládat svůj napůl dojatý, napůl profesionálně křečovitý úsměv.
Dost podstatnou roli v celém vyznění show hrálo prostředí; studená, špinavá a jen do větší poloviny zaplněná holešovická hala - byť tentokrát s vynikajícím zvukem -se s Lumbeho zahradou Pražského hradu nedá srovnat. Těch srovnání se ale nabízí mnohem více a např. vedle nedávného koncertu Coldplay vyznívá Bluntovo toporné takzvané šoumenství a „rockové rebelství“ v rychlejších kusech až dojemně trapně. Jeho seskok z pódia a skotačení v zadní části arény, kde si na vyvýšené plošině s klavírem střihnul tři balady, vyzněl mezi několika přihlížejícími lidmi, kteří se v té oblasti arény potloukali, částečně naprázdno. Ostatně mnoho z nich odešlo hned po nejslavnější You’re So Beautiful v druhé půli bez rozpaků domů.
Další kapitolou studie o úrovni Bluntova koncertu by byly jeho hlasové dispozice. Proč skládá písně typu Shine On, Out of My Mind nebo No Bravery tak, že je evidentně nedokáže odzpívat? Ve studiu se intonační kiksy stokrát přezpívají, upraví, dobarví. Na koncertě ani omylem. Nezachránila to ani v několika málo momentech poměrně nápaditá, i když nijak originální vizuální stránka show.
Bez ohledu na vztah k samotným Bluntovým deskám a tvorbě, do velké arény umělec svým projevem nedospěl. Svou show, a už vůbec ne svým zpěvem.
HODNOCENÍ LN **
James Blunt, 27. října, Tesla Arena, Praha
