Ano, naše „společnost“ je bohatá; užívám toho slova jenom pomocně. Prostě je tu dost peněz, ale nejsou znát na správných místech. Proto tu vládne režim jakési nouze: všude se škrtá, ruší, omezuje něco. Je ubohost šetřit tím, že se zruší první ranní a poslední noční spoj metrem. Nádraží bez obsluhy: proč ta bída? Stát pořád něco prodává, ale kde je z toho zisk? Je to už k nenávisti! Myslím si, že bohatí lidé u nás neužívají svého bohatství správně. Jako by neměli dobré svědomí. Nemají kulturu nebo nerozumějí správně životu. Dřívější boháči, feudálové, když se najedli, nastrojili a ukázali se před druhými, dávali své bohatství vidět stavbami paláců, děkovných kostelů, zakládali zahrady, školy, hřebčíny... Co dělají ti dnešní? Zruší i tu červenou čepici výpravčích.
Nechávám bokem, jak kdo k penězům přišel. Důležité by bylo, aby je neposlal pryč: aby zůstávaly tady. Potom je, když se najedl, oblékl a ukázal před druhými, může vložit do něčeho, na co stát nemá peníze nebo nápad. Nemilé je, že oni je chtějí dávat do něčeho, co jim má vynést další peníze. Tak se může stát, že společnost vlastně bohatá žije jako chudobná: pořád něco škrtá, omezuje. Naši boháči, mluvím jen o těch, o nichž to platí, jsou možná horší lidé. Chybí jim dobrá výchova, kultura, smysl pro pěkné věci.
Moje úvaha je založena na dojmech a pozorováních, víc než na informaci a znalostech. A také na tom, že často vidím, co by kde a jak mohlo být pěknější, pohodlnější, vlídnější. Ale mám i jakýsi důvod: čtu o tom knížku. Je to „Válka kmotrů“ od Jaroslava Kmenty. Obsahem je pátrání, kdo a proč zabil Mrázka. Ale když to čtu, nevím někdy, kdo je tu vrah a kdo policista, kdo mafián a kdo politik. Tak se to prostupuje. Naši boháči, tedy lidé, kteří jsou bohatí místo nás, mají největší starost, aby je někdo neoloupil nebo aby se nepřišlo na jejich loupež. Není žádná čest znát se s nimi osobně.
V posledních dnech jsme byli všichni zataženi do stávky železničářů. Byli jsme ohroženi. Byla by to stávka neslušná. Stávka byl původně spor dělníků se zaměstnavatelem, nikoho mimo fabriku se to netýkalo. Stávka škodící nezúčastněným lidem by měla být zakázána. Hned si představme, kdo by nesměl stávkovat: učitelé, lékaři... Za učitele mají se brát rodičové: jak? To je ta veliká otázka: že my nemáme vymyšleny způsoby nenásilného odporu. Byly by takové: napadají mi.
Mám teď podávat daňové přiznání, jako každého roku. Podle výsledku mám si sám vypočítat, kolik budu platit pojištění. Otrava. Ale musí se to. Pozoruju, jak stát pořád přemýšlí, co by ještě zdanil. Ano, ještě tu chybí daň ze vzduchu. Do příjmů za literární činnost mám započítat i své knížky, které si z nakladatelství odeberu, abych je různě rozdával. I to mám zdanit. Povzbuzen svým psaním neudělám to!
Představte si, že přijdete do pekařství a koupíte si rohlíky. Obilí bylo zdaněno, mouka, pečení je zdaněno, váš plat byl zdaněn. A tu z pozadí přijde člověk, státní zmocněnec, a z každého rohlíku vám kousek ukousne.
