Mumie vůdce světového proletariátu Vladimira Iljiče Lenina může být díky vědeckému pokroku uchovávána prakticky věčně. Rusové o tělo člověka, který zahájil jednu z nejkrvavějších epoch v dějinách země, pečují dokonale. Nabalzamovaná mrtvola je prý technicky v pěkném stavu – jen šaty se jí musejí pravidelně měnit. Problém „voskovce“, jak se mumii přezdívá, tak není technického rázu. Ale ideologického. I 87 let po smrti Vladimir Iljič rozděluje ruskou společnost na dva nesmiřitelné tábory. „Pohřbít, či nepohřbít?“ hádají se. Rozpolcenost Rusů je ale mnohem problematičtější a citlivější – kdo dokáže říci nahlas, že po většinu minulého století vládli Rusům zločinci, šílenci, sadisté nebo hlupáci? A působili velké škody nejen na domácí půdě, ale i daleko za hranicemi? Loučení s mýty bývá více než bolestné, tvrdí člověk, který se nebezpečné pravdy vyslovit nebojí. První statečný „Destalinizace“ se stala hitem sezony. Stěžejním datem je v této souvislosti 12. říjen 2010. Tehdy byl jmenován šéfem Rady pro podporu občanské společnosti a lidská práva při prezidentské kanceláři Michail Fedotov. Člověk, který o totalitní minulosti i neméně rozporuplné současnosti dlouho přemýšlel: „Stále lidi nutí porušovat pravidla tím, že vytvářejí absurdní a nesplnitelné zákony, což vytváří atmosféru strachu... totalita je založena na duchu viny,“ říká otevřeně na adresu současného režimu. Zločinecké metody podle něj přežívají v ruské společnosti dodnes. Spolu s mumií Lenina.
Jeho příliš akademickým, byť revolučním výrokům nejdřív nevěnoval nikdo přehršle pozornosti. Další z intelektuálů švihlých demokracií a západními hodnotami, kterým v Rusku nikdo nerozumí, uklidňovali se stoupenci „řízené demokracie“ prosazované premiérem Vladimirem Putinem. Konečně se jednou mýlili.
Kuří oko na ruském svědomí Fedotov hlásá, že je třeba vytvořit imunitu Rusů proti jakékoliv totalitě, její blahořečení prohlásit za protiústavní a úředníky, kteří neuposlechnou, zbavit funkcí. Program „destalinizace“ se má stát hlavní ideologickou zbraní pětačtyřicetiletého prezidenta Dmitrije Medveděva v boji o trůn v roce 2012. Jeho soupeř, osmapadesátiletý odchovanec školy KGB premiér Putin, má totiž na věc diametrálně jiný názor. Domnívá se, že ruská duše žádné očištění nepotřebuje.
„Rozpad SSSR je největší geopolitickou tragédií minulého století,“ říká člověk, který je navěky pupeční šňůrou spojen s tajnou službou, silou, která měla v minulosti na svědomí životy milionů lidí. I proto si Putin myslí, že represe řízené Stalinem nebyly sice správné, ale vůdci je třeba přičíst k dobru, že vybudoval supervelmoc a zvítězil nad fašismem. „Kdo nelituje rozpadu Sovětského svazu, nemá srdce,“ vypustil Putin jako prezident z úst.
Vrátil do života část sovětské symboliky a vsadil na „hrdost sovětského člověka“. Rozčarovaní a ponížení Rusové totiž po krátké euforii způsobené nabytou svobodou v 90. letech začali toužit po obnovení postavení „obyvatele světové velmoci“. Stýskalo se jim po starém známém světě, ve kterém jim říkali, že jsou největší, nejlepší, nejchytřejší a nejmocnější ve vesmíru. A tak Putin dává v roce 2007 zelenou skandální publikaci – dvoudílné „Knize pro učitele“ autorů Danilova a Filippova. Píší, že Stalin byl „racionální vůdce“ a teror 30. let „pragmatický instrument řešení ekonomických úkolů“. Šokující je, že většina Rusů s tímto výkladem souhlasí. Let Gagarina do kosmu a vítězství Sovětů v roce 1945 jsou totiž v ruské společnosti snad jedinými událostmi, které nevyvolávaly žádné rozepře. Od posledního březnového týdne roku 2011 je všechno jinak.
První vlaštovkou svědčící o tom, že i tabu je možné prolomit, je kauza „Katyň“. Sice ještě ne zcela, ale přece jen Moskva uznala, že tisíce polských důstojníků zavraždili v roce 1944 příslušníci sovětského NKVD. Ti, kteří také mj. vyhráli válku. Vítězové, nebo vrazi a okupanti? Nebo obojí? Druhá světová válka se rázem stává obřím kuřím okem na ruském svědomí.
I Češi mají svou Katyň Nakonec i my máme svou „Katyň“. Mnozí Rusové dodnes věří, že jsme jim za jejich někdejší bratrskou pomoc vděčni. Po „destalinizaci“ by to mohlo být jinak. Právě to vyděsilo tým premiéra Putina. „Chtějí nám vzít to jediné, v čem jsme si opravdu jisti? Naše hrdinství v boji s nepřítelem? Nakonec dojde i na Gagarina a řeknou, že do kosmu neletěl…,“ rozčilují se prostí Rusové. „Je třeba najít jiné vrcholy našich dějin než války a revoluce… Jedině pak se může změnit i image Ruska ve světě,“ odpovídá jim Fedotov. A irituje své spoluobčany návrhy na „pokání po vzoru Němců“, „pokoru“, „sebezpytování“ a dokonce i „omluvu“.
Jenže druhá světová válka je nedotknutelná. Autoři programu „destalinizace“ čelí obvinění z pokusu udělat z vítězné velmoci zločince. „Z Ruska bude slabý, pochybný hráč v současném světě,“ tvrdí Michail Remizov, prezident Institutu mezinárodní strategie. „Vždyť to zpochybní naše členství v Radě bezpečnosti OSN a také poválečné uspořádání světa na základě Jaltské konference.“ Jeho kolega děkan Vyšší televizní školy Moskevské státní univerzity Vitalij Treťjakov rezolutně prohlašuje: „Rusko žádnou destalinizaci nepotřebuje! Naši protivníci získají jen další materiál k protiruské rétorice a propagandě. Na nějaké pokání nikdo nečeká, kát se nebudeme.“ Jen aby se nemýlil. Možná je to právě to, co by dokázalo Čechy a Rusy sblížit.
Epilog Lenin jednou přestane být hlavní ruskou atrakcí. Do voleb 2012 to asi nebude. I Michail Fedotov nechce, aby se Rusové teď mezi sebou porvali kvůli mumii. Občanské války v téhle části planety bývají mimořádně krvavé. A tak navrhl kompromis – přebudovat mauzoleum na muzeum, ve kterém by Lenin zatím posloužil jako svérázný exponát. Jenže jaké? Jeho kolegové se předháněli v návrzích: muzeum historie revoluce (fuj, zase nějaké převraty), muzeum vědy a techniky (a co s tělem? přece nebude ležet vedle první vesmírné rakety nebo samovaru), a co takhle muzeum mumifikace? Asi ano. Tady se bude moci Lenin konečně stát smysluplným exponátem. A Rusové získají čas zvyknout si na to, že zločincům se ve slušných společnostech nestaví sakrální pomníky.
***
Druhá světová válka je nedotknutelná. Autoři programu „destalinizace“ čelí obvinění z pokusu udělat z vítězné velmoci zločince.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, spolupracovnice LN
