O ČEM SE MLUVÍ
ZARAGOZA (od zvláštní zpravodajky LN ve Španělsku) Ve střední Evropě panuje největší sucho za poslední desítky let a na Filipínách umírají lidé při záplavách během přívalových dešťů. Tyto dvě události názorně ilustrují téma konference OSN, která se minulý týden konala ve španělské Zaragoze: voda a změny klimatu.
„Musíme s uvědomit, že klimatické změny znamenají především změnu distribuce vody na Zemi. Ať mluvíme o stoupající mořské hladině, o tajících ledovcích, o záplavách nebo rozšiřujících se pouštích – všechno souvisí s vodou,“ upozorňuje venezuelský hydrolog Claudio Caponi ze Světové meteorologické organizace.
Emise nejsou všechno Politici většinou mluví o globálním oteplování jen v souvislosti s omezováním skleníkových plynů. „Ale to nestačí. I pokud se světové velmoci včetně Číny, Indie a USA v prosinci v Kodani shodnou na nástupci kjótského protokolu a v následujících letech výrazně omezí emise CO2, není pochyb o tom, že změny klimatu a vodních zdrojů budou pokračovat,“ říká Caponi.
Někdy mohou být snahy o omezování emisí dokonce kontraproduktivní – jako v případě biopaliv, která sice umožní snížit spotřebu fosilních paliv, ale k jejich vypěstování je zapotřebí velké množství vody.
Třetina světové populace žije v zemích, které bojují s nedostatkem vody. Do roku 2025 se ve stejné situaci může ocitnout až pět miliard lidí. Nejde přitom jen o vysychající prameny, šířící se pouště a tající ledovce, které – zatím – zásobují mnohé řeky. Problémem může být paradoxně i nadbytek vody, totiž vody slané. Stoupající mořská hladina v budoucnu zaplaví mnohé říční delty, což zkomplikuje situaci tamním zemědělcům, a prosakováním kontaminuje jezera sloužící jako zdroje pitné vody.
OSN v roce 2005 vyhlásila iniciativu nazvanou „Decade for Action: Water for Life“. Jejím cílem je snížit do roku 2015 počet lidí, kteří nemají přístup k pitné vodě a kanalizaci, na polovinu. Úřad koordinující tuto akci sídlí právě v Zaragoze. Hlavním poselstvím iniciativy je, že místo boje proti oteplování by se politici měli soustředit na to, jak se mu přizpůsobit.
„V první řadě se to týká managementu vodních zdrojů – ať jde o přísun pitné vody, o stavbu ochranných hrází a nádrží, které mohou zachycovat vodu z přívalových dešťů a uchovat ji na později, ale v neposlední řadě také o efektivnější metody v zemědělství,“ shrnuje možná řešení Karin Lexénová z Mezinárodního hydrologického ústavu ve Stockholmu.
Větší pumpa vyhrává Právě na zemědělství připadá 60 procent veškeré sladké vody, kterou lidé každoročně spotřebují. Investice do efektivnějších zavlažovacích technologií a náhrada pěstovaných plodin méně žíznivými by mohla tento podíl výrazně snížit. V některých zemích, například v Indii, ale i ve Spojených státech, navíc farmáři zavlažují svá pole podzemní vodou, kterou čerpají na povrch pumpami. Hladina spodní vody, která se hromadila po tisíce let, přitom stále klesá...
Varovný signál přichází z Mexico City. „Přes 70 procent dodávky vody pochází z podzemních zdrojů, které jsou vyčerpávány rychleji, než se stihnou doplňovat prosakující dešťovou vodou. Celé město stojící na bahnitém podloží se kvůli tomu propadá a urychleně by mělo přejít k zásobování vodou jiným způsobem,“ upozorňuje Josefina Maestuová, koordinátorka projektu Water for Life.
Složitá situace panuje také v Texasu. Neexistuje tam legislativa, která by využívání podzemní vody upravovala. Jak nedávno upozornil časopis BusinessWeek, platí tam jednoduché pravidlo: větší pumpa vyhrává. Farmář, který investuje do výkonnějšího zařízení, tak může beztrestně vyčerpat i vodu, která se nachází pod pozemkem jeho souseda.
Objevují se tam dokonce spekulanti, kteří skupují území bohaté na spodní vodu a doufají, že ji v budoucnu budou těžit jako ropu a v ideálním případě ji exportovat do velkých měst, jako je Dallas.
Životadárná tekutina umí pocuchat sousedské vztahy i jinde. „Mezi drobnými farmáři a místními kmeny dochází ke konfliktům o území s pitnou vodou,“ popisuje domácí situaci kolega-novinář Ochieng Ogodo z Keni.
Strategický zdroj Voda se ovšem stává ožehavým tématem i na mezinárodní úrovni. OSN upozorňuje, že na světě existuje 260 povodí řek, která přesahují hranice jednoho státu, aniž by sousedé měli vyjasněná práva ohledně jejich využívání. Dlouhodobé napětí panuje například mezi Keňou, Súdánem a Egyptem kvůli řece Nilu.
Před dvěma lety prohlásil generální tajemník OSN Pan Ki-Mun, že příčinou konfliktu v Dárfúru na západě Súdánu bylo dlouhotrvající sucho způsobené změnami klimatu. Někteří politici varují, že by spory o vodu mohly v budoucnu přerůst v celosvětový konflikt.
Ne všichni ale s takovou vizí souhlasí. „Nemůžeme environmentální faktory oddělovat od ostatních, především politických, sociálních a ekonomických vlivů,“ uvedla nedávno skupina expertů na stránkách časopisu Political Geography. V případě Dárfúru podle nich sucho situaci sice zhoršilo, ale rozhodně ji nezpůsobilo.
„Je příliš snadné zobrazovat africké země jako bezmocné oběti klimatických změn. Skutečnými viníky jsou ale politici, kteří se starají jen o své vlastní zájmy a neinvestují do nových technologií, které by situaci zlepšily,“ uvedl před časem ugandský novinář Curtis Abraham v časopise New Scientist.
Bai-Mass Taal, gambijský výkonný tajemník Africké ministerské rady pro vodu, mu v Zaragoze dává za pravdu: „Na mnoha místech Afriky není skutečným problémem nedostatek vody, ale to, že se k ní obyčejní lidé nemají jak dostat. Vlády proto musí investovat do lepšího managementu a technologií, které to změní,“ říká Taal.
V souvislosti s tím vyvstává etická otázka, zda by měli lidé za užívání pitné vody platit. V Africe je přístup vody často otázkou života a smrti, takže by k ní všichni měli mít garantovaný přístup zdarma – už proto, že je v některých oblastech tak vzácná, že ji nelze vyvážit ani zlatem. Ale v průmyslových zemích se vodou plýtvá a právě její zdražení nebo zatížení vyšší daní se zdá být nejúčinnějším prostředkem, jak změnit chování lidí a nadměrnou spotřebu snížit.
Příkladem může být sama Zaragoza. Je pravda, že místní si na rozdíl od obyvatel jiných evropských měst lépe uvědomují, jak je voda vzácná – stačí se rozhlédnout po okolí. Zeleň vidíte jen podél břehů řeky a pár kilometrů od města začíná největší západoevropská poušť. „Probíhaly tu i různé informační kampaně, ale nejvíc se na spotřebě vody projevilo, když ji město zdražilo,“ přiznává Pilar Garagorriová z Mezinárodního centra pro výzkum vody a životního prostředí, sídlícího v Alfrance u Zaragozy.
***
NEPŘEHLÉDNĚTE Příloha Věda&Výzkum o rozsahu čtyř tiskových stran vychází v Lidových novinách každé úterý.
O autorovi| Eva Vlčková, redaktorka LN
