Strategie boje proti sociálnímu vyloučení je ten materiál, který měl být už v polovině minulého roku předložen vládě ke schválení, ale nestalo se tak. Je to onen materiál, který zpracoval analytik Ivan Gabal spolu s šéfem Socioklubu Petrem Víškem.
Nevím, jestli se mám pochlubit, či kát, že jsem patřil mezi ty, kteří přijetí této Strategie pohřbili, hlavně ve vzájemné součinnosti ještě s jednou paní doktorkou romské národnosti. To je ta Strategie, která se zaměřovala na skupinu sociálně slabých a tím i celospolečensky vyloučených Romů a říkala docela bez obalu, co je třeba dělat, aby tomuto neblahému stavu byl učiněn konec v co možno blízké budoucnosti. Naznačovala desítky oblastí, v nichž Romové zůstávají pozadu a co by měli činit, aby se trochu zvetili. Mimo jiné také bylo řečeno docela bez ostychu, že si za to vše Romové mohou sami a hlavně jejich tradiční kultura, která jim brání v tom pozvednutí a je vlastně hlavní příčinou neúspěchu programu jejich integrace. To se pak docela znelíbilo i široké obci Romů, když ti dva, které jsem jmenoval, problém Strategie pojmenovali, totiž že v ní není ani malá zmínka o tom, co a jak by se mělo kultivovat ve společnosti, protože vztah mezi dvěma skupinami, tedy společností a Romy není jen jednostrannou záležitostí. Společnost cosi Romům dluží a to by bylo nutno aspoň pojmenovat. Tehdejší zmocněnec pro lidská práva Michael Kocáb naznal, že na tom obapolném vztahu je dost pravdy a přijetí Strategie nechal zamrznout s tím, že se na ní má dále pracovat.
Ten úkol dostala Agentura pro sociální začleňování. O ní už nějaká povědomost je, a proto o ní dál nic nerozvádím. To je krátká historie vývoje Strategie boje proti sociálnímu vyloučení Romů.
A jak to s ní vypadá dnes?
Nějakým nedopatřením jsem byl jmenován do Mezirezortní koordinační skupiny pro Strategii. Už sám název říká, že je to skupina, v níž jsou zastoupeni zástupci jednotlivých rezortů vlády a já sem rozhodně nepatřím, protože žádným ministerským úředníkem nejsem. Chvála bohu, dlužno podotknout, jak za chvíli vysvětlím.
Beru to tak, že to bylo přání posledního zmocněnce, abych měl účast v koordinační práci pro Strategii, a když už on není ve funkci, je to poslední náznak jistého usilování Sekce pro lidská práva zachovat alespoň zdání účasti veřejnosti na projednávání těchto materiálů. Ať tak či onak, mám možnost sledovat projednávání této Strategie a vyjadřovat se k výstupům v činnosti zástupců jednotlivých rezortů, a to celkem bez obalu.
Ani chuť, ani ambice Zjistil jsem několik zajímavých věcí.
Původní důvod, pro který bylo přijetí a předložení Strategie pozdrženo, nějak zapadl a již se s ním nikdo nehodlá zabývat. Jednotlivá rezortní opatření jsou podrobována pečlivému zkoumání o výši předpokládaných finančních nákladů a při zjištění, že jsou nad únosnou mez, se od nich upouští. Jsou také věci, u nichž je doporučováno, aby bylo od nich upuštěno, protože snad, domnívám se, nezapadají zcela do předpokládaných záměrů vlády, jaksi se tam nehodí. Dokonce hrozí nebezpečí, že by Strategie mohla být vládou odmítnuta, kdyby tam takových sporných věcí bylo více nebo kdyby na ně prostě nebyly peníze. Můj argument je, že by Strategie měla obsahovat cíle krátkodobé, to by byly ty, na něž lze nalézt v rozpočtu peníze a na které i vláda kývne hlavou, pak cíle střednědobé, třeba ty, u kterých vláda, ač se jí nezamlouvají, musí připustit, že jsou důležité a že se s nimi něco dělat musí. Viděl bych na příklad problém segregace v českém školství, změnu pravidel vyšetřování trestných činů policií, odstranění handicapu ve státní správě vůči samosprávám a podobně.
A pak cíle dlouhodobé, jakousi vizi na dvacet let dopředu, která by ovšem měla čnít jasně a zřetelně v každém rezortu: na tohle nemáme peníze ani chuť a sílu, zatím, ale je to náš dlouhodobý cíl. Třeba opatření, která povedou ke změně ducha ve společnosti a pochopení, jak třeba intolerance ve společnosti poškozuje i její ekonomiku - nejvíc ze všech možných vlivů.
Zdá se, že k takovému přístupu obecně není chuť ani ambice. Vážím si činnosti úředníků i na ministerstvech, ale na druhé straně vím něco o jejich povinné loajalitě vůči šéfům, která jim staví meze v jejich práci. Já takové meze ctít nemusím. V každém případě však mohu prohlásit, že se nám ta demokracie už pěkně po těch dvaceti letech zaběhla a ustálila do mezí, které tato vláda i ti dole přijali jako přijatelnou normu za dané situace. S jistou hořkostí, ale s letitou zkušeností musím připustit, že to není situace úplně nejhorší.
***
Součástí dlouhodobých cílů by měla být třeba opatření, která povedou ke změně ducha ve společnosti a pochopení, jak třeba intolerance ve společnosti poškozuje i její ekonomiku
O autorovi| KAREL HOLOMEK, předseda Společenství Romů na Moravě
