Četl jsem v novinách o kouření tak hrozné věci, že jsem s tím musel něco udělat. Udělal jsem: přestal jsem číst noviny.“ Citáty sira Winstona Churchilla bývají oblíbeným začátkem výplodů nedostatečně invenčních sloupkařů. Vlastně to jediné, co může britského státníka překonat, je nějaká mimořádně špatná zpráva, čím hrůzyplnější, tím lépe. (Kombinace obojího je pochopitelně nejlepší.) Ale proč? Vysvětlení, že jsme škodolibé mrchy, jimž informace o cizím neštěstí dělá zvrácené potěšení, je pravdivé jen zčásti. Ta důležitější část odpovědi je, s odpuštěním, děsivější.
Budete platit třicet korun za dokt o r a !
H r ů z a hrůz, křičí na mne titulek z lednové Mladé fronty Dnes. Počítejte se mnou: MfD stojí čtrnáct korun a vychází šestkrát týdně, přičemž ve čtvrtek a v sobotu je o něco dražší. Je logické, abych se obávala třicetikorunové platby u lékaře, jehož návštěvu nutně potřebuji, jsem-li zároveň ochotna polovinu této částky vynaložit denně na vlastnictví výtisku MfD, jenž mi poskytuje, řekněme to kulantně, služby rozhodně zbytné?
Logické to není, ale funguje to. Ten titulek není sestrojen tak, aby vybudil tu část mé mozkové kůry, jež má na starost logické uvažování. Mluví k mé amygdale, shluku neuronů mandlového tvaru, jenž je vývojově podstatně starší než mozková kůra, a má také docela jinou funkci: zachází s emocemi. A pánem mezi emocemi je strach; běda logice, když se s ním dostane do křížku. Kdo někdy šel sám lesní cestou, známou, ale za temné noci, další vysvětlování nepotřebuje.
Takové uspořádání mozkových priorit má samozřejmě dobrý evoluční důvod. Kdyby Čapkův pračlověk Janeček uměl bezvadně luštit prakřížovky, ale nevšiml si při sbírání medu včas medvěda za bukem, nikdy by nemohl nadávat na mladou generaci. Jejího příchodu by se nedočkal, protože by se stal součástí potravinového řetězce v opačném gardu, než měl původně v úmyslu. Dodnes je lepší občas zaječet iracionální hrůzou z neškodného sekáče, než si jednou pustit příliš blízko k tělu tarantuli.
Tím se dostáváme k tomu skutečně nepěknému. Kdo dokáže ovládat můj strach, má nade mnou daleko větší moc než ten, kdo se mnou mluví rozumně. A někteří lidé jsou si toho dobře vědomi. Co jiného než hra na můj strach z nacistické okupace byla někdejší MOBILISACE Václava Klause? Jaký jiný účel měl neslavně proslulý povolební projev Jiřího Paroubka, v němž srovnával parlamentní pat s komunistickým pučem v únoru 1948? Proč ministr vnitra Langer nechává každou chvíli defilovat Prahou po zuby ozbrojené policisty reagující na tu či onu hrozbu?
Strach může být příčinou i následkem současně. Pokud investora na burze přinutí strach ze ztráty hromadně prodávat, riskuje, že strhne ostatní, a nakonec prodělá na pádu celého trhu mnohonásobně víc, než kdyby byl udržel nervy na uzdě.
Útěchou zde budiž, že pokud se strašení ukáže jako neopodstatněné, ztrácí na věrohodnosti. Proto se nemá v žertu křičet „pozor, vlk!“. Když amygdala volá naprázdno, mozková kůra se osmělí a logika se vrátí – může vrátit – na opuštěné pozice.
Tady už jde o jistou formu licitace: ministr Langer může tvrdit, že demonstrace policejní síly je ekvivalentem iracionálního zaječení při pohledu na sekáče, což je jednání evolučně správné. Já mohu na druhé straně být přesvědčena o opaku, že totiž ministr křičí „pozor, vlk!“ z politicky zištných důvodů. Kdo nás rozsoudí?
Vzniká kruh. Lidé jako já, kteří píší do novin, se cynicky snaží ve svém publiku vyvolat co nejvíc strachu. A lidé jako vy, kteří ty noviny čtou, nám to z výše uvedených důvodů tak trochu baští (důkazem budiž, že jste dočetli až sem). Ne všichni, samozřejmě. Moře lidí se již podle Churchillova návodu zařídilo, takže noviny číst přestalo; v celém světě náklady tištěných deníků spolehlivě klesají. I vy to tak můžete udělat – a toho se zase bojíme my. Studenými lepivými prsty strachu se držíme pod krkem navzájem.
O autorovi| Anna Valentová, spolupracovnice redakce
