Český spolek skeptiků Sisyfos, bojující proti pavědám a bludům pod praporem exaktní vědy a racionality, má u velké části naší populace image dogmatických a nedůtklivých staříků, rozhořčeně potírajících jakoukoli myšlenku přesahující technooptimistické obzory padesátých let minulého století.
Zaslouží si naši úctu, nebo spíše...
skepsi?
Navzdory jeho nepříliš skvělé pověsti jsem do Sisyfa předloni vstoupila. Měla jsem k tomu dobré důvody.
V té době jsem totiž čerstvě měla za sebou vážné zdravotní potíže, provázené sice dobře míněnými, ale nesmírně iritujícími radami a rozumy z různých stran, které se daly vesměs označit jako projevy magického myšlení. Hlavně šlo o teorii, že úplně každá nemoc má svoji psychickou příčinu. Ta může být na první pohled zjevná, jako třeba rozchod s partnerem nebo šikana v práci, anebo skrytá, například trauma z raného dětství, z těžkého porodu nebo i z minulého života. Bez psychické příčiny by si na vás nepřišel ani ten nejagresivnější bacil či virus, neřku-li nejsilnější dávka kancerogenů!
Nějaká psychická příčina se najde vždycky a hned je po ruce přiměřená léčba amatérskou psychoanalýzou, harmonizací kmitočtů organismu, hologramy patogenů nebo jiným zaručeně přírodním a nechemickým postupem. Tohle mě opravdu děsí hlavně v případech, kdy onkologičtí pacienti odmítají chemoterapie, ozařování nebo operace, spolehnou se na léčitele a k lékařům se vrátí, až když je na všechno pozdě. Takže v tomto smyslu na mě volání skeptiků po používání zdravého rozumu a racionality působilo jako osvěžující živá voda. Příjemné také bylo, že coby padesátnice jsem byla o generaci mladší než většina členů Sisyfa, takže mě uvítali jako „mladou posilu“.
Jenže dost brzy jsem narazila na to, že boj proti iracionalitě je věc jedna a nesnášenlivost vůči čemukoli, co se nevměstná do technooptimistických škatulek starých bratru tak šedesát sedmdesát let, je věc druhá. A stala jsem se tak trochu mladistvou rebelkou...
Co je a co není pavěda Vraťme se do sedmdesátých let minulého století, kdy v USA vzniklo skeptické hnutí jako reakce na dobovou vlnu zájmu o různé paranormální jevy, UFO, mimozemšťany, astrologii, telepatii, jogínské létání, reinkarnace, lochnesskou příšeru, Yettiho nebo různé metody alternativní medicíny od homeopatie až po léčbu doteky. Skeptici si vytkli za cíl tyto jevy kriticky zkoumat. Všimněte si: nikoli rovnou opovržlivě odsuzovat bez zkoumání.
Od začátku věnovali obzvláštní pozornost všemu, co může ohrozit zdraví a bezpečí lidí; a stejně tak od samého začátku používali ironii, nadsázku a jistou dávku výsměchu. Například australští skeptici udělují Cenu ohnuté lžíce (Bent Spoon Award, ohýbání lžic pohledem se totiž stalo jakousi erbovní zkratkou označující pseudovědce a šarlatány). Vítězové jsou o získání ceny uvědomeni telepaticky a musí si ji vyzvednout pomocí paranormálních prostředků.
Na druhé straně jisté známky nevrlosti a netolerance amerických skeptiků bychom možná mohli spatřovat v jejich kritizování sci-fi a fantastických televizních seriálů, jako byla Akta X nebo Buffy, přemožitelka upírů, protože prý podporují víru veřejnosti v paranormální jevy a ukazují pravověrné vědce ve špatném světle.
Metodologie skeptické práce je zjevná třeba z citátu Barucha Spinozy, který jako své heslo uvádí americká Skeptics Society: „Vytrvale jsem se snažil nesmát se lidským činům, nenaříkat nad nimi, ani si je neošklivit, nýbrž je pochopit.“ - Jinými slovy přicházet věcem na kloub. Skepticismus je čistě jen metoda, nikoli přesvědčení, říká tato organizace na svém webu.
Skeptické hnutí se brzy rozšířilo po celém světě, náš Český spolek skeptiků Sisyfos vznikl v roce 1995 a reagoval na dobovou porevoluční explozi ezoterična a paranormálna. V té době z televizních obrazovek diváky „léčil pohledem“ ukrajinský senzibil Anatolij Kašpirovskij, v různých diskusích ve veřejnoprávních médiích vystupovali věštci a jasnovidci, v Radiožurnálu analyzovala numeroložka čísla přidělená jednotlivým stranám ve volbách, v jiné rozhlasové diskusi vysvětlovala pozvaná léčitelka veřejnosti, že když se dítě narodí bez rukou a nohou, je to způsobeno tím, že bylo v minulém životě gestapákem a teď za to pyká.
Objevily se požadavky na zrušení povinného očkování, v módě bylo léčení pomocí abstraktních obrazců, které například „harmonizují bílkoviny v krevním séru“, ale také samolepky spolehlivě chránící před škodlivým zářením z počítačů a mobilů. Sisyfos na všechno neúnavně upozorňoval, vyvracel to a zesměšňoval. V pořádku. Jenomže když jsem se předloni po činnosti Sisyfa začala rozhlížet pozorněji, s údivem jsem zjistila, že jeho terčem je v podstatě celá postmoderní doba se svým poněkud uvolněnějším vnímáním pojmů jako věda nebo pokrok.
Pseudoskepticismus Svým způsobem chápu, že zjevné absurdity někdy mohou skeptiky svádět k automatickému odsouzení a zesměšnění, aniž je jakkoli zkoumali. Jenže při tomto přístupu snadno vylejeme, jak se říká, s vaničkou i dítě. Typickým příkladem je konflikt, který měl s našimi skeptiky předloni lékař Jan Hnízdil. Do roku 2008 působil jako aktivní člen Sisyfa a pranýřoval pod jeho praporem nejrůznější metody alternativní medicíny. Pak ze Sisyfa odešel na znamení nesouhlasu s tím, jakým způsobem spolek udělil stříbrný Bludný balvan (anticenu za pavědecká tvrzení a matení veřejnosti) jeho příteli, herci Jaroslavu Duškovi. Ten tedy opravdu prohlásil, že se můžeme živit slunečním zářením a že nám ani ve vysokých dávkách neublíží, takže Hnízdilovi nevadilo samotné udělení anticeny, ale skutečnost, že to skeptici Duškovi vůbec neoznámili a nepozvali ho na slavnostní vyhlášení, kde by s nimi mohl vést diskusi. „Takové jednání považuji za zcela nepřijatelné a panu Duškovi jsem se za ně, jako člen Sisyfa, omluvil. Současně jsem se rozhodl svoje členství v Klubu českých skeptiků ukončit,“ vysvětloval v e-mailu, kterým zrušil své členství.
Rozhodnutí v něm ale uzrávalo už delší dobu. „Neudělal jsem to na základě momentálního hnutí mysli. Při vší úctě k biologickým vědcům jsem si stále více uvědomoval limity, které jim klade biologický a objektivistický pohled na svět. Bojovat proti pavědám je záslužné, pochopit, v čem spočívá síla léčitelů (komplexní přístup, intuice, empatie, charisma...), věc druhá,“ objasňuje. „Členství v Sisyfovi nelituji, cítil jsem ale potřebu jít ve vývoji dál. Postupně mi začalo docházet, že přísně biologický, objektivistický pohled na medicínu nestačí, život je přece jen složitější. Drtivá většina zdravotních potíží objektivní příčiny nemá - je nutné je hledat v souvislostech života pac i e n t a . Hodně mne v tom ovlivnil doktor Šavlík, zakladatel české psychosomatiky. Dokonce jsem před lety zařídil, aby mohl svoje názory prezentovat na schůzi Sisyfa - byl vypískán. To pro mne byla ukázka netolerance, dogmatismu a pseudoskepticismu. Ti nejrenomovanější vědci se chovali jako šarlatáni,“ říká doktor Hnízdil, který dnes pracuje v Centru komplexní péče Dobřichovice.
Nestrašte mne paradigmatem Jak jsem vyjevila hned v úvodu, sama jsem hodně nabroušená proti přihlouplým vulgarizacím psychosomatických pouček. Na druhé straně nechápu, proč je pro skeptiky tak těžké připustit, že péče o psychiku pacientů je pro uzdravení důležitá a v některých případech i rozhodující, takže léčitelé mohou těmto pacientům opravdu pomáhat. Proč by to mělo být neslučitelné s exaktní vědou?
Doktor Hnízdil ale na základě svých zkušeností soudí, že skeptici se s psychosomatiky nikdy nemohou setkat v půli cesty. „Osobně si myslím, že biologický, objektivistický pohled na svět je s celostním, komplexním způsobem myšlení neslučitelný,“ říká. „Je to úplně jiné paradigma. Týká se to nejen medicíny, ale způsobu existence celé naší společnosti. Jsme ve fázi, kdy se paradigma mění. Fritjof Capra tomu říká Bod obratu.“
A jsme u toho - tohle zřejmě na naše skeptiky působí jako červený hadr na býka. Ale proč?
Vysvětlení by se možná dalo hledat v rozšířeném psychickém jevu zvaném popíračství. Je to pravý opak zkoumajícího skepticismu - popírači jsou totiž skálopevně přesvědčení o své pravdě a různé skutečnosti, informace a vjemy si filtrují tak, aby si ji potvrdili.
Existují popírači holokaustu, popírači škodlivosti kouření, účinnosti očkování, do stejné kategorie patří nejrůznější spiklenecké teorie, například o původcích teroristického útoku 11. září. Popírači sami sebe často označují za skeptiky - za ty, kteří nenaletěli masově šířené propagandě.
Letos v létě se na webu Sisyfa objevil (a dosud tam visí) článek označující za zářný příklad pavědy a bludu veškeré hypotézy o globálním oteplování. Je tak provokativně popíračský, že na něj reagoval i významný člen Sisyfa, ředitel Mikrobiologického ústavu profesor Václav Hořejší. Ten na svém blogu pod nadpisem Sisyfos propaguje protivědecké aktivisty píše: „Jsem členem spolku Sisyfos od jeho založení, jeho činnosti si velmi vážím a v nejednom blogovém článku jsem ho pochvalně zmínil. Dnes ale musím Sisyfa bohužel pokárat, protože podle mého názoru pořádn,ujel‘. Na hlavní stránce jeho webu se totiž skví článek Mgr. Kremlíka (vzděláním a povoláním překladatel a historik) Boj proti alarmismu je sisyfovská práce. Článek je uveden upoutávkou pravící:,Média a různí vědci mystifikují veřejnost a politiky o změnách klimatu už celou generaci. Kdykoli upadne někde rampouch, straší nás novou potopou světa. Uvádět tyto bludy na pravou míru je úkol, který nebere konce.‘ Hned pod tím je známý Einsteinův výrok o nekonečnosti lidské hlouposti.“ Václav Hořejší namítá, že nelze světové erudované klimatology tímto způsobem pasovat na pavědce. Odborné otázky kolem změn klimatu mají řešit specialisté, a nikoli amatérští aktivisté, kterým tady Sisyfos poskytuje prostor. Sisyfos přece běžně kritizuje amatéry a aktivisty, kteří se pletou do řemesla odborníkům v oblasti lékařství nebo fyziky, ale tady najednou stojí na jejich straně! Ďáblík na plenární schůzi Tak. A konečně jsem u své „mladické vzpoury“. Článek mě také popudil a rozhodla jsem se, že jako členka Sisyfa nám morální povinnost vystoupit na blížící se plenárce a všem říci, že články tohoto typu na webu se mi prostě nelíbí. Bez ohledu na to, zda se Země otepluje, nebo ne, je tohle nefér. Posedl mě nějaký revoltující ďáblík a zapáleně jsem hlásala něco podobného jako profesor Hořejší, pravda emotivněji a méně kultivovaně. Pohádala jsem se s částí členstva, které článek připadal naprosto v pořádku. Celkem bych chápala, kdyby mě ze Sisyfa vyloučili. Ale tipněte si, jak to dopadlo! Ze schůze jsem odcházela jako členka výboru, protože tak už to chodí: v zájmových organizacích a do neplacených funkcí je okamžitě vděčně lapen kdokoli, kdo jeví nějaké známky vitality.
A jak to dopadlo se spory o klima? Výbor Sisyfa přijal názor nestora spolku Jiřího Heřta, že nemáme kapacity na to, abychom klimatické spory řešili na věcné rovině. Za dané situace je klima spíše otázkou víry, stejně jako oblast náboženství. Takže podobně jako Sisyfos neřeší náboženské otázky, uvalíme embargo i na otázky klimatické. Což je určitě nejmoudřejší řešení.
Jenomže výrok doktora Hnízdila o těch naprosto neslučitelných paradigmatech mi pořád hlodá v mysli...
***
Harmonizace kmitočtů organismu či hologramy patogenů mne děsí hlavně v případech, kdy se onkologičtí pacienti spolehnou na léčitele a k lékařům se vrátí, až když je na všechno pozdě
Boj proti rostoucí iracionalitě je věc jedna a nesnášenlivost vůči čemukoli, co se nevměstná do technooptimistických škatulek starých bratru tak šedesát sedmdesát let, je věc druhá
Na webu Sisyfa se objevil článek označující za zářný příklad pavědy veškeré hypotézy o globálním oteplování. Je tak provokativně popíračský, že na něj reagoval i profesor Václav Hořejší, ředitel Mikrobiologického ústavu.
O autorovi| EVA HAUSEROVÁ, spisovatelka Autorka je spisovatelka
