Napadlo mne to hned, když jsem dočetla Hosseiniho první slavnou knihu Lovec draků: máme co dělat s dalším Salmanem Rushdiem. Autorovi by se mohlo stát osudné, že Afghánci jsou jenom těžko ochotni přijmout některé hořké pravdy o sobě samých, jsou přecitlivělí na každou, byť sebesmířlivěji míněnou kritiku tradic a až fanaticky vyznávají hodnoty, historii a svůj způsob života. Také jim chybí smysl pro humor a jsou až alergičtí na pohledy zvenčí.
Zatím jen Hosseinimu z Kábulu vzkázali, aby se tam raději neukazoval. Ale může být i hůř. Khaled Hosseini je totiž nejen Afghánec, ale také emigrant. A jeho méně šťastní spoluobčané mu vyčítají, že opustil svou zemi, když jí bylo nejhůř, a klidně se stal tzv. Američanem asijského původu.
Jeho pohled na Afghánistán z doby, kdy byl malým chlapcem vyrůstajícím v poměrně dobře situované rodině, je však nejen pohledem dokonale informovaného, citlivého, vnímavého, vzdělaného a zaníceného člověka, ale především „Asiatoameričana“. Právě a jen díky tomu dokázal popsat nám tak mentálně i fyzicky vzdálený svět stravitelným způsobem. Možná budou i Afghánci Hosseiniho za sto let oslavovat jako velkého národního obroditele a neohroženého kritika zastaralých poměrů. Dnes je ale film natočený podle Lovce draků v autorově domovině zakázaný.
V Afghánistánu se dívají na Hosseiniho skrz prsty, jako na člověka, který žije v Americe a těší se blahobytu i díky knihám, které jsou jen „snůškou pomluv“. Ale ve skutečnosti to, co Afghánec pokládá za pomluvu a neslušný popis intimního života, Hosseini - a potažmo i my - cítí jako černý humor, dokonalou sebereflexi a citlivý průnik do soukromí Afghánců. Proto není překvapivé, že druhý román - Tisíce planoucích sluncí - mu vysloužil titul nejúspěšnějšího spisovatele roku 2008.
Krutý příběh Pokud by se příběh dvou žen, Marjam a Lajly, neodehrával v Afghánistánu a pokud by nebyl napsán tak, jak je napsán, byl by jen těžko uvěřitelný. Asi by se zdál přehnaně krutý a vykonstruovaný. Ale není tomu tak. I když Hosseini tvrdí, že jde o osudy zcela smyšlené, určitě se někde v té nešťastné zemi musely stát, a stávají se dodnes. Tisíce planoucích sluncí je vyznáním spisovatelovy hořkosti nad „genderovým apartheidem“, který ve vystoupení na knižním veletrhu v New Yorku v roce 2007 označil za „jednu z největších nespravedlností moderního světa“.
Na rozdíl od Lovce draků není Hosseiniho druhá kniha na první pohled autobiografická. A přesto, že se v ní vyskytuje řada dat a historických faktů, není ani „učebnicí“ afghánské kultury, ani encyklopedií. Hosseini správně předpokládá, že Američan či Evropan neví o kontextu afghánských dějin nic. A tak mu řadu dat „natluče“ do hlavy, aniž by dotyčný byl rušen při čtení vzrušujícího dobrodružného příběhu.
Hosseini, ač muž, vypráví dramatické události, které postihly Afghánistán od 60. let 20. století až do přelomu tisíciletí, očima ženy. Vlastně žen. Hosseiniho kniha má totiž zpočátku dvě oddělené části: příběh Mariam a příběh Lajly. Autorovi se povedlo skvěle propašovat do osudů obou žen poučky až politického charakteru. Feministky by měly mít tuhle knihu povinně v knihovničce, nicméně uneseni z ní budou i odpůrci rovnoprávnosti žen.
„Protože společnost nemá naději na úspěch, jestliže má nevzdělané ženy, Lajlo. Žádnou naději,“ říká otec devítiletému děvčátku a vůbec to v kontextu ostatních událostí, které je oba potkaly, nezní pateticky. Naopak. Tatínek Lajly se dokonce musí zdát nám, Čechům, něčím blízký - patří k mužům, kteří nedokážou ani zatlouct hřebík a o jejichž nešikovnosti si ženy mezi sebou vyprávějí hrůzostrašné historky.
Tak zjišťujeme, že i afghánská rodina je mnohotvárná, že i afghánský muž bývá pod pantoflem a že i utiskovaná a týraná afghánská žena může být pořádně protivná a nesympatická. Nejsou tedy horší a lepší lidé, ale jen systém, který umožňuje těm horším (lepším) vyniknout. Hlavní zjištění, které i předpojatého člověka po přečtení knihy potká, je pocit, že jsme si s těmi Afghánci docela blízcí.
Obě ženy, Marjam i Lajla, pocházejí sice ze zcela rozdílných poměrů, ale jednoho dne se jejich osudy spojí a stanou se z nich ambok - manželky jednoho muže. Vývoj jejich vztahu je tím, co činí tento román ojedinělým. Odpor a nenávist k sobě navzájem i k muži, kterému obě „patří“, se mění v poznání existenční závislosti a náklonnosti. Ty ještě umocňuje společně sdílené utrpení způsobované manželem obou - ševcem Rašídem. Až nakonec se do sebe ženy zamilují nekonečnou mateřskou láskou. Vrcholem je společné zoufalství „vyřešené“ zločinem a pak, obětí nejvyšší, kterou jedna z nich přinese. Je obdivuhodné, jak se Hosseini dokázal vžít do toho, čemu se i mimo Orient říká „ženské spiklenectví“.
I muž Evropan si ale přijde na své. Hosseini nezůstal jen u toho, že afghánské ženy jsou týrané chudinky a muži násilníci a primitivní zvrácenci. V každé postavě muže, kterého Hosseini vykreslil do posledních detailů, je cosi, co nás nutí jeho jednání chápat. Cosi, co vzbuzuje lítost, uvádí do rozpaků a znemožňuje jednoznačný odsudek.
Příliš pozdní pokání Khaled Hosseini, původní profesí lékař, se narodil v roce 1965 v Kábulu. Nemohl si vybrat lepší dobu ke svému dětství a dospívání - 60. a částečně i 70. léta byla asi nejsvobodnějším obdobím v historii Afghánistánu. Tehdy ženy ještě nemusely pod sukní nosit kalhoty, Afghánistán se hemžil zahraničními turisty a inženýry, ale i kuřáky opia z celého světa, včetně mladých amerických „květinových dětí“. Zaostalost venkova kontrastovala se vzkvétajícím Kábulem, kde se hrálo divadlo, psaly se knihy, recitovaly se básně a na univerzitu se hrnuly davy dívek. Hosseini měl štěstí - mohl nasát tenhle rozpor mezi starým a rodícím se novým Afghánistánem, ještě než všechny náznaky rozkvětu smetla sovětská okupace, Taliban a série občanských válek, které trvají dodnes.
Během čtení Tisíce planoucích sluncí má člověk strach, že konec zasadí už tak smutnému příběhu tragickou korunu. Ale Hosseini správně odhadl, že čtenářovu schopnost vnímat smutek vyčerpal už někde ve třech čtvrtinách knihy. Proto, když popisuje Kábul právě osvobozený od talibánců, je mírnější: „Lajla by si přála, aby byli naživu babá s mámou a všechny ty proměny viděli. Ale podobně jako Džalílův dopis přichází i kábulské pokání příliš pozdě.“ A o kus dál: „Ale Lajla se rozhodla, že se nebude mrzačit nenávistí. Marjam by to tak nechtěla. Jaký to má smysl? Řekla by s úsměvem, který by byl jak nevinný, tak moudrý. K čemu je to dobrý, Lajlo džó? A tak se Lajla boje proti podobným věcem vzdala... Protože nakonec ví, že je to jediné, co může dělat. A hlavně nesmí ztrácet naději.“
Tisíce planoucích sluncí si zcela podmanilo západního čtenáře. Podle amerických recenzentů nevyšlo ještě nikdy nic, co by lépe přiblížilo nezkrotnou afghánskou duši, co by vysvětlilo, proč Afghánci nesnesli sovětské okupanty a pokládají za vetřelce i americké vojáky. Jen u nás jsme k afghánské literatuře chladní. Většina lidí s nedůvěrou vnímá už sám fakt, že vůbec nějaký Afghánec umí psát.
Dalším důvodem, proč Hosseini není námětem diskusí českých intelektuálů i žen v domácnosti, je náš tradiční, historicky podmíněný nezájem o dění ve vzdálenějších koutech světa. Až na výjimky jsme duší peciválové a chalupáři, a to i přes naše cestovatelské vášně. Zájem Čechů o sebe sama je nakonec podobný sebezahleděnosti Afghánců. Možná, že kdybychom věděli, kolik s nimi máme společného, byly by knihy Khaleda Hosseiniho i u nás bestselery.
KNIHA TÝDNE Tisíce planoucích sluncí
Khaled Hosseini Přeložil Ladislav Šenkyřík. Vydalo nakladatelství Leda, Praha 2008. 408 stran.