Bylo 12. ledna 1928 a brněnská redakce Lidových novin osiřela, neboť právě nastal čas polední přestávky. Spisovatel Rudolf Těsnohlídek (1882–1928) však v redakci zůstal, namířil proti sobě zbraň a vystřelil. Zranění o pět hodin později v nemocnici podlehl.
Nebyl to první výstřel v životě tohoto plachého autora, který v posledních letech života trpěl těžkými depresemi. V roce 1905 odcestoval se svou manželkou na svatební cestu do Norska. A během této svatební cesty Jindra, rozená Kopecká, zemřela – dodnes není jasné, zda šlo o sebevraždu, či o nehodu.
Poté se oženil znovu, ovšem druhé manželství pro změnu skončilo rozvodem. Třetí svatbu měl pak pět let před dobrovolným odchodem ze života. Těsně před smrtí napsal: „Já rostl pro bolest a nikdy neublížil... dál sloužit nemohu. Jsem unaven a zmučen, jdu dolů do země, je konec mojí pouti.“ Mezi největší chudáky Syn chalupníka a pohodného se narodil v Čáslavi, kde rovněž navštěvoval gymnázium, které dokončil v Hradci Králové. Během studií zemřela jeho matka a také před očima bezmocného Rudolfa Těsnohlídka utonul jeho spolužák.
Po maturitě se Rudolf věnoval studiu filozofie a moderní filologie, ale v Praze se sblížil s anarchistickou skupinou. Básnicky debutoval pod pseudonymem Arnošt Bellis v brněnském časopise Morava. Byl taktéž vůdčí osobností časopisu Obzory, orgánu volného uměleckého sdružení Syrinx, kam patřili Jiří Mahen, Josef Toman či Fráňa Šrámek.
V roce 1907 autor přesídlil do Brna, neboť jej S. K. Neumann pozval do redakce Moravského kraje. Tento list, v němž se nešetřilo invektivami, však dlouho při životě nevydržel. Šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich po smrti Rudolfa Těsnohlídka vzpomínal na to, jak tehdy nezaměstnaného novináře potkal: „Netroufal si mezi lidi a netroufal si ani ke mně – ,jsem přece z konkurenčního listu‘ –, byl pyšný, jak právě plaší lidé pyšní bývají. V dopisu, který mi napsal těsně před smrtí, připomněl toto setkání: ,...tenkrát, když jste mne nalezl na silnici a poslal mezi největší chudáky do soudní síně.‘“
Rudolf Těsnohlídek totiž dostal v Lidových novinách na starost soudničky. Byl ale také válečným dopisovatelem na Balkáně během války s Tureckem. Kromě toho rovněž uspořádal korespondenci Eskyma Welzla, vydal knihu Demänová o výzkumu ve slovenských jeskyních a také dal podnět k stavění vánočních stromů republiky spojených se sbírkami pro chudé.
Vedle básnické a prozaické tvorby se věnoval i překladům ze severské literatury a knihám pro děti. Nejvíce proslula próza Liška Bystrouška (1920), původně doprovod ke kresbám Stanislava Lolka. V roce 1924 měla premiéru opera Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.
