Nápad vlády zvýšit DPH na knihy a tisk jen opět dokládá, že na přístupu ke kultuře a svobodě slova se za dvacet let od pádu komunismu mnoho nezměnilo. Stejně jako byla pro komunisty i pro polistopadovou politickou elitu je kultura jen pouhá nadstavba materiální základny a svoboda slova jen elitářská manýra, kterou lze zdanit jako každý jiný byznys. Ačkoli Česká republika patří svou životní úrovní mezi nejvyspělejší země, co se týče podpory kultury, je mezi nimi nejbědnější.
Stojí za tím jistě i zvulgarizovaná marxistická teze, že kvantita se přeměňuje v kvalitu, tedy že nejdříve si musíme vydělat a potom teprve můžeme začít kulturně existovat. To je asi jako předsevzetí, že až si pořádně nahrabu, začnu se chovat jako člověk. Ve skutečnosti ovšem tato zlidovělá marxistická alchymie, která chce měnit vodu ve víno zaklínáním materie, funguje opačně: voda se sice mění, ale v pomyje.
S dobou předlistopadovou máme společnou i ideologizaci veřejného prostoru a snahu převést vše na jeden model, který je závazný. Z principů volného trhu se stalo celospolečenské dogma, kterému se musí podřídit všechny oblasti života společnosti včetně těch, které nemají se zákony ekonomiky zhola nic společného. Například politické strany. Ty – kromě straníků – nikdo nemiluje. Jedna část lidí by politické strany vůbec zrušila, druhá část je považuje za nutné zlo. Přesto politické strany dotujeme ze státního rozpočtu. Proč? Jednoduše proto, že upřednostňujeme demokracii před ekonomií, což je koneckonců prozíravé i z ekonomického hlediska, stejně jako je z dlouhodobého hlediska ekonomicky prozíravé investovat do kultury. Kdyby parlament přijímal zákony na základě nabídky a poptávky trhu, demokracie, která vzniká a kultivuje se desetiletí, by vzala za své během několika měsíců.
Cesta k úpadku Principy volného trhu jsou užitečný nástroj pro efektivní fungování ekonomiky. Přisuzovat jim celospolečenskou platnost je stejně nebezpečná hovadina, jako byl dogmatický marxismus – z podstaty věci vede ke společenskému úpadku a v posledku i k úpadku ekonomickému.
Životodárné pro společnost jsou naopak ty složky, které nepodléhají ekonomickým principům. Na prvním místě rodina, která nefunguje na základě zištnosti, ale nezištnosti, ne na základě ekonomických vztahů, ale mezilidských vztahů – i když pochopitelně rodinný rozpočet je důležitý. Vidíme to ostatně na celé západní civilizaci: jak se její obsah – snad s výjimkou USA – vyprazdňuje, upadá i ekonomicky.
Chiliastické ekonomické inženýrství, které chce ve jménu „rovnosti“ narazit společnost na jeden mustr, neplanýruje pouze kulturu nebo neumenšuje prostor pro šíření svobodného slova. Samotné dogma volného trhu je jeden velký podvod, který je používán ve vztahu k malým a středním, zatímco velcí jsou z obliga.
Čím větší byznys, tím také menší odpovědnost – tržní pravidla, že podnikatel za své aktivity ručí, jsou zde perverzně otočená. Zatímco živnostník nese svou kůži na trh sám, a když neuspěje, může o všechno přijít, včetně střechy nad hlavou, neúspěšný šéf nadnárodního byznysu nebo bankéř, který promrhá svěřené cizí peníze, dostane jako odstupné miliony: ve velkém byznysu za neúspěch neplatí neúspěšný, ale ostatní platí neúspěšnému. O něčem podobném se bolševikům ani nesnilo.
Co takhle začít u sebe, vládo?
O to ovšem dogmatičtěji se musí postupovat vůči těm menším, malým a nejmenším, kteří navíc ani žádný byznys dělat nechtějí. Reforma se tedy začne tak, že se nesáhne na miliardy, které na všech stranách lítají komínem, ale na statisíce a miliony, z kterých živoří kultura. Politici si sníží plat o pět procent, zatímco příspěvek literárním časopisům, který tvoří jedna miliontina HDP, se sníží o dvacet, třicet nebo čtyřicet procent.
Ačkoli by v obecném zájmu měla být daň z přidané hodnoty u knih a tisku nulová, jako tomu je v kolébce demokracie Velké Británii, zvýší se naopak z deseti na čtrnáct, později na sedmnáct a půl procenta. Stát sice nevydělá ani korunu, protože prodej knih, které jsou už dnes enormně drahé, se propadne, zato se však podaří zničit řadu nekomerčních nakladatelství, na kterých tuzemská knižní kultura stojí. Stejně tak zapláče svoboda slova, protože deníky, aby přežily, se budou jen dál bulvarizovat.
Převádění veškerých hodnot, na kterých je postavena svobodná společnost, na jeden univerzálně platný ekonomický model, je bezpochyby jistý druh bolševizace země. Je to o to smutnější, že tuto ideologickou zabedněnost předvádí nesocialistická vláda, která si dala do vínku v žádném případě nekoketovat s komunismem. Co takhle aby začala sama u sebe?
O autorovi| PETR PLACÁK historik, spisovatel a publicista
