Osobitá koalice bolševiků, technokratů a liberálů nás vede k nešťastným zítřkům
Bomba, kterou vhodil Ústavní soud do důchodového systému, explodovala spíše jako potterovská bomba hnojůvka: nesnesitelným puchem. Místo hluboké debaty, jak pokroucený systém napravit, začaly tři jiné pře. Jedna podivnější než druhá.
První tvrdí, že soudci nesmějí rušit parlamentem odhlasované penzijní vzorečky (Martin Weiss, Petr Mach); druzí nález odmítají s poukazem na prázdnou státní kasu (Eduard Janota, Radek Pokorný); třetí jen hledají, jak rozhodnutí nejvyšší ústavní autority ošidit (Michal Frankl, Jiří Paroubek).
Člověk si maně říká: Tahle země je natolik perverzní, že si nic jiného než perverzní penze nezaslouží.
Tak ten soud zrušme „Ústavní soud se zbláznil,“ tvrdí na svém blogu předseda Strany svobodných občanů Petr Mach (soudci jsou dle něj nekompetentní a měli bychom hledat cestu, jak je odvolat). Podobný postoj, jen korektně formulovaný, vyjádřil i kolega Martin Weiss: „Holá pravda je, že výše důchodů se stanovuje politicky, na základě úvahy, co lidi čekají, co snesou a na co máme, a vyměřovací formulky se tomu přizpůsobí.“ Řečeno slovy prostými, Weiss říká: „Pokud se politici shodnou, že musíme po dálnici jezdit třicítkou, nechci, aby tu blbost rušil soud.“ S tím lze souhlasit - ale jen pokud v ústavě není žádný článek, který by odkazoval na „přiměřené rychlostní zabezpečení“. Tento myšlenkový proud hlásá: Daně i důchody patří parlamentu, Ústavnímu soudu nepřísluší. Je to myšlení legitimní, ale museli bychom zpřesnit ústavu a nově definovat úlohu soudu, protože zatím má rozhodovat „o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem“.
Tady nakonec vůbec nejde o jedno rozhodnutí jednoho soudu, ale o samu podstatu liberální demokracie. Necháme-li veškeré nebo drtivou většinu rozhodování jen na parlamentní většině, promění se náš systém v tyranii této většiny. Dnes snad už není nutno citovat Fareeda Zakariu, aby člověk dodal argumentu váhu.
Nemáte peníze? Ale máte, jenže jinde Zatímco debata o kompetencích Ústavního soudu je alespoň principiální (ačkoli je v jejím pozadí nejspíše zloba na aktivistický soud, který zrušil předčasné volby), argumenty na druhé frontě děsí svou technokratickou stupiditou. Tvrzení „nemáme peníze“ připomíná pláč zloděje, který nemůže vracet nakradené věci, protože si na ně již zvykl. Státní důchod není nic než jedna z forem přerozdělování - a je na politicích, jak přerozdělování předělat. Způsobů je habaděj, ale všechny politicky nákladné.
Samozřejmě že kasa je prázdná. Každá kasa bude prázdná, když se z ní hodně vybírá a málo dosypává. Tento stát není chudý, jen -stejně jako superbohatá a předlužená Kalifornie - rozmařilý. Fakt, že už několik let detailně plánujeme železniční tunel do Berouna za třiatřicet miliard korun, ukazuje, jak se stavíme ke stáří a jak k „nezbytným“ dopravním stavbám.
Zvýšené výdaje rozhodně nejsou jedinou možnou cestou. Všem přijde nepředstavitelné, že by někteří budoucí důchodci brali méně než dnes čekají. Ale proč? Proč mají mít někteří penzi na úrovni 99 procent čisté mzdy?!
Však my soudce přečuráme Třetí typ reakcí je pro tuto zemi snad nejpříznačnější: Michal Frankl - Přejmenujeme pojištění na daň. Když Ústavní soud řekl „císař je nahý“, tak přemýšlíme, jak nález obejít...
Liberální demokracie se od hrubé lidovlády odlišuje dělbou moci, vnímáním menšin a zejména existencí nevolených institucí, které mají poměrně značné pravomoci. Liberální demokracie ví, že v jejím genetickém kódu jsou skryty dvě chronické nemoci: čtyřletý volební cyklus a tyranie většiny. A brání se jim právě dělbou moci a institucemi jako konstituční soudy a emisní banky. V našem případě je čtyřletý volební cyklus otcem a tyranie většiny matkou nespravedlivých penzí: politici nechtějí řešit budoucí katastrofu a bojí se většiny, kterou každá změna zákonitě poškodí.
Reakce na nález konstitučního tribunálu naznačuje, že v této zemi existuje nezamýšlená koalice populistů, technokratů a intelektuálů, pro něž je Ústavní soud synonymem nepravosti a jedinou legitimitu spatřují v parlamentu. Nešťastné debaty ukazují, jak odlišné možné cesty máme před sebou. První říká: OK, dodržujme pravidla, i když se nám hra nelíbí; pojďme s důchody něco dělat. Druhá cesta směřuje k ještě větší nadvládě většiny - nejen nad daněmi a důchody, ale časem i nad Českou televizí, soukromými médii a veškerým veřejným prostorem. Odstrašujících příkladů formálních demokracií máme v okolí dost.
Trochu mne šokuje a hodně děsí, že tu druhou cestu dláždí bolševickým aparátčíkům i někteří liberálové.
***
Čtyřletý volební cyklus je otcem a tyranie většiny je matkou našich perverzních penzí: politici nechtějí řešit budoucí katastrofu a bojí se většiny, kterou každá změna zákonitě poškodí
O autorovi| PETR KAMBERSKÝ redaktor LN e-mail: petr.kambersky@lidovky.cz
