Je to vlastně nesmírně veselé vzpomínání. Poprvé jsme se setkali v Paříži zkraje 90. let, a to 14. července, v den výročí pádu Bastily: „Nedá se nic dělat, máme státní svátek, musím vás pozvat na večeři.“ A protože jeho milovaná Académie de la biere, do které zavlekl na mušle stovky návštěv z Česka a Slovenska, byla zavřená, museli jsme opodál a vzešla z toho nejlepší večeře mého života. Jirka se během ní opil růžovým vínem a najednou jeho příval slov nebyl vůbec k zastavení. Bylo to pro něj typické. Jeho věty se křížily jako trasy pařížského metra, jak trefně poznamenala novinářka Petra Svoboda, která nedávno sebrala odvahu a ukáznila jeho rozevlátý rozhlasácký projev do knižní podoby pod trefným názvem Bašta mezi žabožrouty. Jirka vršil bonmoty a metafory na sebe tak, že mu místy bylo složité porozumět, nedělal tečky, miloval odbočky, člověk si ten kód k pochopení musel osvojit během let přátelství.
Což nebylo vůbec těžké, protože přítelem byl vlídným, nesmírně velkorysým, vždycky skvěle naladěným. Vystřídaly se u něj ostatně stovky návštěv – převážně ze světa médií – a vždycky u něj našly střechu nad hlavou. Snídal se litr silné černé kávy a deset až patnáct cigaret, dokud nemusel s kouřením ze dne na den přestat. Pak už zbyla jen černá káva a spousta slov. „Nebylo ti tady smutno, když jsi sem 6. prosince 1968 emigroval?“ ptal jsem se ho, když jsem za ním byl loni v říjnu v Paříži naposledy. „Ale vůbec ne,“ odpovídal radostně. „Do Paříže se tehdy přesunula celá intelektuální Praha. Všichni byli tady!“
Bydlel léta na jižním předměstí Paříže v Thiaix obklopen spoluobčany ze všech koutů světa a jako jediný ze širokého okolí byl bílé barvy pleti. V levném bytě bylo slyšet všechno, co se v domě děje. Každé ráno přicházela černošská holčička s prosbou, že maminka by si ráda zakouřila, ale nemá na cigarety. Po letech cigaretové pomoci se Jirka naštval a nechal si přivézt z Prahy startky. Když holčička uviděla podřadnou cigaretu bez filtru, zjistila, že maminka zas tak moc kouřit nemusí a byl klid.
S nezaměnitelným chraplákem Jirka měl okouzlující smysl pro humor. Když referoval v přímém rozhlasovém vstupu zkraje devadesátých let o tom, jak si Pařížané užívají léta, sáhl k typickému bonmotu: „Všichni ujeli z Paříže a přenechali ji Japoncům. Poslední čtyři, co tu zůstali, stojí u téhle telefonní budky a buší na mě, abych už skončil.“ K novinařině se nedostával vůbec snadno. Jako svodomyslně smýšlející živel nemohl v Praze dostudovat žurnalistiku, ale všechny překvapil tím, že dokázal dodělat titul na psychologii. Diplom z Karlovy univerzity mu zapadl během promoční oslavy za piano – tuším u Piaristů – a jeho čerstvý majitel se už po něm zbytek života nepídil.
Nebyl prominent, v Paříži nezačínal jako novinář, ale na škole pro služky, pracoval jako vrátný a barman v nočním hotelu. Rád vyprávěl o faux pas, která zkraje způsoboval svou špatnou znalostí francouzštiny. Sám o svém souboji s ní sebeironicky říkal: „Když jsem přijel do Paříže, trochu jsem francouzsky četl. K mému překvapení se na mě ale místo frází z učebnic ozýval plynulý šum, ze kterého až po měsících začala vystupovat jednotlivá slova. Naučil jsem se jich asi šest set a s tím jsem si vystačil dodnes.“
Francouzským zpravodajem Rádia Svobodná Evropa s nezaměnitelným chraplákem pod pseudonymem Adolf Bašta se stal až v průběhu let, pak dostal šanci pracovat ve francouzském státním rádiu, kde třicet let editoval první ranní zprávy. Pro Radio France pracoval v noci a pro Českou televizi, Český rozhlas, ale kdysi třeba i LN přes den. Spal opravdu velmi málo a měl k tomu tlumeně puštěnou svou domovskou rozhlasovou stanici. Svůj zdravotní stav nedávno přirovnal k republikám bývalé Jugoslávie: „Každá část mého těla chce svoji samostatnost.“ Psalo se, že byl novinář a bonviván. Obrátil bych to: Byl bonviván a novinář. Měl rád život. Miloval obě své dcery. A taky ústřice. Zemřel dobře a včas. A byl to sekáč.
O autorovi| Jan Lacina, publicista
