„Když se nahlas vysloví pravda a nic se tím nezmění, zmrzne ti kousek srdce,“ zpívá Bruce Springsteen v písni Slib. Ta slova se hodí i na nahrávky z let 1977-78, jež dodnes ležely ladem.
Je dvojalbum The Promise pragmatickou předvánoční ždímačkou, nebo suverénní částí Bossova díla? Potápěči na dno archivů Existují různé druhy reedic, objevů a „zapomenutých klenotů“. Vydavatelé i autoři dobře vědí, že publikum chce s oblíbeným tvůrcem zažít další a další slasti. Tam, kde už se dílo uzavřelo (Michael Jackson, Elvis) nebo pominula jeho zlatá éra, se tedy vynořují další „nálezy“. Někdy to jsou čiré pokusy vybagrovat nadšencům peněženku, někdy archivy zajímavé hlavně pro fanoušky (Neil Young a Elvis Costello vydávají své „sebrané spisy“ docela poctivě). The Promise nespadá ani do jedné z těch kategorií: světe, div se, většina z dvaadvaceti „znovunalezených“ nahrávek je slušná a zatím neslyšená.
Hlavně je však s podivem, že se to mohlo stát. Bruce Springsteen, mezinárodní hvězda od alba Born To Run (1975) a megastar od Born In The U. S. A. (1984), nechal po léta ležet ladem dokončené nahrávky, které vznikly mezi čtyřiceti kousky, z nichž se vybíralo na (nadšeně přijaté) album Darkness on the Edge of Town. Springsteen byl po silném nástupu ve skvělé pozici, kritik a producent Landau na jeho adresu vyslovil památný výrok: „Viděl jsem budoucnost rock’n’rollu.“Zpěvák se přesto zmítal v nejistotách: nic, co napsal, mu nepřišlo dobré, trápil kapelu na nekonečných nahrávacích frekvencích. Celkem natočili hudby na čtyři alba. Vyšlo jedno: vybíralo se na něj pečlivě, ale i s ohledem na vkus amerických rádií.
Nyní se dostalo satisfakce zbylému materiálu: The Promise vychází jednak jako hudební dvojalbum, Springsteen však edičně připravil i mamutí box The Promise: The Darkness on the Edge of Town Story. Třetí CD tu tvoří remasterované původní album a na třech DVD lze mj. poprvé sledovat dokument z natáčení a dobový koncert Springsteena s E-Street Bandem.
Útěky do americké noci Jsou tu písně stejně silné jako Springsteenův dobrý standard: Save My Love, skeptický obraz nepřející americké „zaslíbené země“ The Promise, výtečný odvaz Ain’t Good Enough For You. Because The Night od Patti Smithové vydal Springsteen později v jiné verzi. Z béčkovějších písní Spanish Eyes a Fire vzal od každé kousek a použil je do pozdější, silnější I’m On Fire (na Born In The U. S. A.).
Tyhle „editorské zajímavosti“ dvojalbum zdržují a ředí. Je to škoda, protože The Promise sliboval být víc než „něčím navíc pro skalní příznivce“, nakonec se toho však nedrží bez výjimky.
Je překvapivé, jaký prostor dával šlachovitý, energický Springsteen v té době klavíru. Ten vždycky rocku obrousí hrany. Písně plynou většinou ve středním tempu, ve zvuku dominuje piano se saxofonem, což dnes už nepoužívá nikdo snad ani jako retro. Ale „Boss“ je věrohodný skrze vroucný hlas, toužící (leitmotiv: vyražme spolu do noci!) a mnohokrát bolestný. Přesto se může stát, že ke konci dvojalba máme klinkavého soundu mezi honky-tonky a baladou už plné zuby, zvlášť když místy (Breakaway) až připomene žbluňkání Petra Hapky.
Jenže zvuk nezvuk, Boss je dobrý autor, a tak se přistihneme, že samotné melodie a slova nás pohltí často i přes zestárlý styl. Lze si představit, že některých „nových“ písní se zmocní současné kapely: nejen - letos definitivně prorazivší, čerstvě i na Grammy nominovaní -Arcade Fire, u nichž je Springsteenův vliv nepřeslechnutelný, ale třeba i The Fiery Furnaces a Antony and The Johnsons.
Poslední mejdan rockové generace Často se mluví skepticky a s pošklebováním o nesčetných revivalech rockových kapel, podobně jako o oživování minulosti skrze alba typu The Promise.
Existují však i jiné úhly pohledu, než je pouhý obchodní aspekt věci. Rockoví hráči i jejich fanoušci cítí, jak se uzavírá éra, ve které žili a kterou milovali: elektronická a mediální éra jí přeťala žíly už v ěkolika vlnách, dnes rockový duch dožívá skrze několik velkých mladších příznivců (Jack White z The White Stripes) a nezadržitelně stárnoucí obec svých věrných. Jistě, riffy elektrických kytar nezmizí z povrchu Země: budou ale žít jako retro, jedno z mnoha v řadě, s pousmáním a nostalgií, jaké dává swingu Ondřej Havelka. Proto to leckdo chce ještě stihnout na poslední rockový mejdan. Pár sezon ještě potrvá, heslo „moje máničky mi rozumějí“ můžou rockeři sedmdesátých let ještě nějaký čas pronášet - a koncertní provedení floydovské Zdi Rogerem Watersem v Praze v roce 2011 to jistě potvrdí. Songy Bruce Springsteena z rockové éry sice vyšly, ale přesahují ji: pokud si lidstvo v budoucnu neztotožní hudbu jen s X Factorem, mohly by někoho zajímat i v době žánrů, které dnes ještě ani neexistují.
Bruce Springsteen: The
Promise. Columbia / Sony Music, 2010.
Světe div se, většina z dvaadvaceti „znovunalezených“ nahrávek na tomto albu je slušná a přitom zatím neslyšená.
