Budeme mít psa a já mu postavím boudu,“ oznámil jsem ženě před pár dny při společné snídani. Záměrně jsem nezvedl oči od talíře. „Je to moje přání,“ dodal jsem, a tím považoval celou věc za vyřešenou.
Zvažoval jsem to dlouho, ale pes vyšel z té změti možností nejlépe. Především, tak se to přece dělává. Když děti vylétnou z hnízda – a je to vskutku měsíc, co se syn odstěhoval – upnou se manželé, kterým by jinak hrozily kolapsy, k nějakému zvířeti. To je sice jen ledabylou, ale zato zcela vážně míněnou náhražkou dítěte.
Z domácího oblečení jsem se převlékl do pracovních kalhot a vyšel z bytu. Nejprve poshánět prkna, taková bouda jich spotřebuje hromadu. Obhlédl jsem kůlnu, přístřešek, garáž a odevšad snášel na volnou plochu před domem desky.
Není důvod, abych to měl Terezii za zlé. Byla v koutě. Nejtmavším, jaký jsem si vůbec uměl představit. S Terezií se to mělo tak. Spolupracovnice. Personalistka. Uprostřed toho pálivého léta před jednadvaceti lety jsem se za ní nejdříve jen otočil v kantýně. Pak jsem zjistil, v kolik končívá v kanceláři. A co takhle svézt domů, to byste nepotřebovala? naklonil jsem se v jídelně zezadu nad ni a její koprovku. Vozíval jsem ji pak z fabriky pravidelně na okraj její čtvrti, přece se nebude trmácet autobusem.
Ale jinak bylo všechno v pořádku, tedy do bouřky. Do lijavce, který se ohlásil třemi obrovskými peckami vody na přední sklo, a v mžiku bylo celé auto pod sprchou. Nebylo vidět na metr, proto šup ke krajnici, než to přejde. A vevnitř se skla začala mlžit. Stěrače jsem nevypnul, pořád jely a udávaly všemu odměřený rytmus. Vlhko a dusno prostupovalo každičký centimetr vnitřku auta. Nevím, čí gesto, pohyb ruky to odstartovalo. V tom rachotu vody o plech jsme se najednou začali zuřivě olizovat. Ne, líbání vypadá jinak. Tohle byla nahromaděná energie za nespočet nevinných cest z práce a obyčejná povídání o počasí. Mohlo to pokračovat další minuty lemované šplíchanci neustávajícího deště venku. Mohlo. Kdyby se neozvalo bouchání na zadní okénko – prosím vás, vemte mě dovnitř, haló, slyšíte mě? Mohli jsme neslyšet, ale nechat stařenu v tomhle nečase venku? Nastoupila a ostrý vzduch nás vzpamatoval. Stará žena nepřestávala pisklavým hlasem říkat, jak jsme zlatí, že ji vezmeme do města.
„Jdu odevzdat výkaz s docházkou,“ sdělil jsem jí laškovně následující den, neomaleně za sebou přibouchl dveře a vymluvil se na průvan. Měla šaty na ramínka a sytě červenou rtěnku. Když jsem jí podával arch papíru, stačilo se dotknout hřbety rukou a oba nás zamrazilo. A pak to šlo ráz na ráz. Výčitka v mém svědomí, která začala hryzat, sotva jsem za sebou dveře zavřel a kráčel chodbou do haly, byla vytrvalá. Tím spíš, že ve stejnou dobu se mým domem z pokoje do pokoje courala manželka v osmém měsíci. Od té doby jsem sekal dobrotu. Hned zkraje podzimu jsem navíc odešel ke konkurenci. A do stoupy vlastní paměti pak události zatlačil vřískot novorozence, můj první syn a jeho žvatlavé táto, halí belí, ee.
Před dvěma týdny zvonil telefon. Ve sluchátku Terezie. Opilá. Bydlí prý v okresním městě, nedaleko. A jestli bych si mohl vzít její štěně, začala od lesa. Nechápal jsem. Pak se rozvzlykala: „Stěhuju se odtud, umřela mi dcera, ten pes byl její, nebyla dva dny doma, nikdo nevěděl, kde je, ležela v příkopě, nabourala o strom s klukem na motorce, ten tam ležel taky, dělali jí potom testy DNA a zjistili, že není dcerou mého bývalého muže, takže je, teda musela být, tvoje.“ Snažila se zadržet další vzlyky, pak bez rozloučení zavěsila.
Správná bouda musí mít zateplené stěny. Vzal jsem pláty polystyrenu a pilkou z nich nadělal obdélníky. „Dáš si kafe?“ zavolala moje žena nakloněná přes zábradlí balkonu. Koukl jsem nahoru. Zacláněla si oči a druhou rukou uštipovala uschlé listy muškátů. „Stěny zvenku ještě obložím a dvakrát natřu,“ usmál jsem se na ni. Bouda už pomalu vypadala jako bouda a začínala se mi líbit. Pro psa jedu zítra v pět.
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz
O autorovi| příběh Jana Trudného napsala Irena Šťastná
