Dějiny české kultury prvních dvou poválečných dekád jsou i dnes krajinou plnou pohybů. Stále dochází k novým objevům či k přehodnocování, navíc byla kultura rozdělena na oficiální a neoficiální a více než jindy izolována od ostatního světa. Mezi neoddiskutovatelně klíčové postavy té doby patří trojice mužů, které v letech 1950–1952 spojovalo úzké přátelství. Spisovatel Bohumil Hrabal, výtvarný umělec Vladimír Boudník, básník a samorostlý filozof Egon Bondy se vzájemně inspirovali, provokovali a povzbuzovali; a i když jejich pozdější styky slábly, zachovávali si přízeň.
Nejdříve a zřejmě i nejmasověji se z trojlístku proslavil Bohumil Hrabal. Vztahy s Boudníkem a Bondym zachytil ve svých textech, takže se z jeho přátel staly literární postavy ještě před tím, než oni sami dostali příležitost oslovit širší publikum. Hrabalovi se ale nelze divit: jeho samého, Bondyho a snad nejvíc Boudníka lze plně pochopit jen v propojení díla s jejich intenzivními, vskutku románovými životy. Jak však toto spojení správně popsat a vyložit?
Nakladatelství Torst již v roce 2004 vydalo obsáhlou monografii Spisovatel Bohumil Hrabal. Autorem nebyl literární vědec, ale Hrabalův přítel – v posledních letech spíše opatrovatel – Tomáš Mazal. To, že se mu v jeho knize podařilo sestavit snad nejpřesvědčivější obraz Hrabalova života a díla, ovšem nevyplynulo z výsadního přístupu, ale spíše ze schopnosti udržet si kritický odstup. O Hrabalovi a jeho vnitřních motivacích věděl snad vše, co se vědět dalo. Dokázal je však navíc konfrontovat s jejich reálnými výstupy v podobě literárních textů, opakovaných bojů s autocenzurou nebo více či méně přesvědčivou spisovatelovou autostylizací.
V téže úpravě i obdobné koncepci Torst vydává publikaci Grafik Vladimír Boudník. Umělec našel svého Eckermanna Jejím autorem opět není akademik, ale Vladislav Merhaut, přítel, jehož Boudník již od počátku 60. let v žertu představoval jako svého tajemníka. Tuto funkci však Merhaut doopravdy vykonával.
Umělci, jehož dílem a osobností byl uhranut, pomáhal organizovat výstavy, sepisoval uměleckou produkci, lehkomyslného Boudníka chránil před vypočítavými přáteli i jeho vlastní matkou. V práci, při tisku grafik i v hospodách sloužil jako partner, kterému se Boudník svěřoval se svými myšlenkami, radostmi i starostmi.
Ty si Merhaut téměř celé desetiletí zaznamenával a stal se již za Boudníkova života jeho neoficiálním životopiscem. Vladislav Merhaut se na rozdíl od Mazala ve své knize o odstup nepokouší. Ani by to nešlo. Byl s ním natolik propojen, že by podobná snaha vyzněla nanejvýš jako křeč. Jeho psaní je v dobrém smyslu zaujaté, téměř to působí, jako by v knize Boudník ožil a promlouval Merhautovými ústy.
Boudníkovy osudy sledujeme ve víceméně chronologickém sledu. Text je výsledkem jak Merhautových osobních zážitků s umělcem, tak dlouholeté rešerše různých materiálů. Jde především o Boudníkovu korespondenci nebo jiné autentické záznamy myšlenek, z nichž bohatě cituje. Sleduje ho od dětských let přes totální nasazení v Německu až po léta strávená na Státní grafické škole, kde Boudník započal svou vlastní uměleckou činnost.
Ta se – vedle víceméně konvenčních kreseb a grafik – vyjevila nejprve na poli neortodoxní společenské angažovanosti.
Chodci, každý můžete být umělcem V roce 1948 Boudník stylizoval své první dopisy, mírové výzvy, které ve velkých počtech anonymně rozesílal na různé úřady, do škol a sdělovacích prostředků.
O rok později počal podobně propagovat i explozionalismus, jím vytvořený umělecký směr. Ten měl v jeho vizích podobu masového hnutí, měl transformovat lidstvo. Plánoval, že v lidech prostřednictvím asociativního vidění vybudí nový druh vnímavosti. Každý se měl stát umělcem.
Boudník začal s přáteli v ulicích Prahy pořádat demonstrace explozionalismu. Ze skvrn na zdi asociovali podoby konkrétních věcí a scén, které pak k údivu kolemjdoucích kreslili či malovali. Pro Boudníka to byla i záminka k improvizovaným přednáškám a diskusím o charakteru umění. (Pokusy udělat na tomto základě z Boudníka zakladatele českého akčního umění můžeme přisoudit spíše očarování jeho legendou. Bohužel se navíc jedná o činnost nezdokumentovanou, je závislá na svědectví a interpretaci umělce samého.)
Ve výtvarných studiích Boudník po střední škole nepokračoval a od roku 1950 až téměř do konce života se musel živit v dělnických povoláních. Na umění mu zůstával čas jen po nocích, později si svůj „ateliér“ vytvořil přímo v továrně. V prostorách ČKD ve Vysočanech i vystavoval, jeho abstraktní grafiky visely na pozadí obrovských transparentů Gottwalda, Engelse a Marxe.
Zájem o vizuální asociace ho přivedl k abstraktnímu projevu. Experimentoval s fotografickou performancí, hlavně však s různými grafickými technikami. Jeho aktivní a strukturální grafika, vybízející k explozionalistickým asociačním cvičením, rezonovala s dobovým abstraktním tvaroslovím, ovšem v jaksi kapesním vydání.
Živelný Boudník se ukázal být spontánním a talentovaným spisovatelem, jehož deníkové prózy pomohly Hrabalovi nalézt formu jeho vlastního psaní. Je ovšem charakteristické, že velkou část své samizdatové edice Explozionalismus věnoval Boudník kritice svých vedoucích a poměrů v generálním ředitelství n. p. Kovoslužba.
Ta tenká dělicí linie Boudník byl nepochybně zvláštní člověk. Obsesivní psaní a rozesílání většinou mírně zmatených dopisů, jež ho provázelo celý život, bylo zřejmě výsledkem jeho neschopnosti uspokojivě komunikovat s okolím. Manickou aktivitu střídala období depresí. Nechával se pozorovat psychiatry jen proto, aby byl jeho případ „zaprotokolován“, třeba ve formě chorobopisu.
Obě jeho manželství skončila dramatickým krachem. Byl chorobně závislý na své matce. V roce 1968 se mu stal osudným sebevražedný pokus. Měl nepochybné charizma, současně byl v mnohých ohledech nesmírně plachý a nejistý. Tyto nejistoty Merhaut podává velmi přesvědčivě. Spíše než příběh tvůrčích zápasů jeho kniha v podstatě popisuje Boudníkův marný boj o uznání svého uměleckého významu. Nezáleželo mu na vlastních uměleckých výtvorech – své grafiky ve velkém rozdával – ale byl posedlý potřebou získat umělecký kredit.
Jakou podobu ale toto uznání podle věčně nespokojeného Boudníka mohlo mít? Jeho představy snad vyplývaly z jeho chápání explozionalismu jako hnutí schopného transformovat lidskou podstatu. Vedle utopických snů však byl Boudník především avantgardním grafikem, jehož výraz se masového uznání mohl dočkat jen stěží.
Nejistota se u něj naneštěstí snoubila i s velkou dávkou paranoidního obviňování. Domníval se, že ho mladá generace umělců vykrádá, historici umění se proti němu spikli, spřízněné umělce dokonce podezříval, že jeho objevy zpeněžují. Jestliže po jeho smrti vznikla hrabalovská legenda o něžném barbarovi, on sám kolem sebe vytvářel příběh tragicky nedoceněného umělce. Jeho tvorba byla vskutku pozoruhodná, přesto nebyla úplně bez precedentů. Jeho originalita vynikne nejvíc srovnáváním s podobnými přístupy, čemuž se, jak někdy z Boudníkova naříkání vyplývá, ve skutečnosti podvědomě bránil. Zcela jedinečný byl však nasazením, s jakým k umělecké tvorbě přistupoval. Možná i blízkostí hranice, za níž začíná duševní abnormalita.
Vladislav Merhaut většinou spoléhá na osvědčenou boudníkovskou literaturu. Novější výzkumy, jaké například poskytla umělcova první rozsáhlá monografie z roku 2004, necituje. Naopak opakuje mnohá neověřitelná fakta: kdy Boudníka navštívil „nějaký historik umění“, co o něm řekl kritik, jehož jméno se nedochovalo... Pro Boudníka měly sebemenší reflexe jeho díla obrovský význam, šíře jejich výčtu v celé knize je však obtížně zdůvodnitelná. Prorok a jeho apoštol Více než čtyřicet let po smrti lze těžko rozsoudit, jestli jsou zajímavější Boudníkovy drobné grafiky, nebo sama postava dvoumetrového podivína. Vymykalo se obojí.
Že život Vladimíra Boudníka může získat charakter legendy, bylo jeho okolí a snad i jemu samému zřejmé již za jeho života. Vyžíval se v různých stylizacích a hrách, „předváděl blázna“ přátelům i spřáteleným psychiatrům.
Je pozoruhodné, kolik náboženských paralel v osudech a odkazu Vladimíra Boudníka najdeme. Nešlo mu o jednotlivé grafiky, ale o šíření explozionalistického učení. Svou osobností dokázal strhávat okolí. Vladislav Merhaut byl Boudníkem natolik uhranut, že si ještě za Boudníkova života začal o géniovi dělat rozsáhlé poznámky. Evangelista Merhaut den po dni zaznamenává jejich setkání, čím se grafik právě zabýval, v jaké byl náladě. Po jeho smrti pečoval o jeho odkaz, organizoval výstavy, sestavoval samizdaty, udržoval pohromadě skupinu přátel a učedníků...
V knize, jejímž vydáním jeho životní úsilí kulminuje, nenabízí podrobnější rozbor dobového výtvarného kontextu. Boudník už pro něj zůstal osamělým velikánem. A mimochodem: Torst plánuje i třetí svazek – věnovaný Egonu Bondymu.
***
Monografie KNIHA TÝDNE
Grafik Vladimír Boudník Vladislav Merhaut Nakladatelství Torst, 2009, 440 stran
Jeho tvorba byla pozoruhodná, nikoli však bez precedentů. Čím byl Vladimír Boudník zcela jedinečný, bylo nasazení, s jakým k umělecké tvorbě přistupoval. Možná i blízkostí hranice, za kterou začíná duševní abnormalita.
O autorovi| Tomáš Pospiszyl, teoretik umění Autor (* 1967) přednáší na FAMU.
