130 let

Boží finální produkt v Brně?

Česko

S Tajemstvím Zlatého draka vstoupil do Národního divadla v Brně princip plytkých opusů

Kolem Landova Tajemství Zlatého draka dávno před jeho uvedením vznikl humbuk a řešilo se, zda tak kontroverzní dílo i autor smí vstoupit do zlatých portálů brněnského Národního divadla. Zbytečně. Uvedení inscenace jen potvrdilo tušení – nač tolik povyku, když dílko je jen hloupoučké blábolení pro zastydlé puberťáky.

S Tajemstvím Zlatého draka ovšem do Národního divadla vstoupil stejný princip, jaký již řadu let uplatňuje Stanislav Moša v Městském divadle, potažmo v Hudebním divadle Brno. Původní, ale plytké, pseudofilozofické opusy, které se i díky barnumské reklamě doslova koupou v diváckém zájmu.

Ředitel ND Brno Daniel Dvořák pragmaticky na tuto vlnu naskočil a vypadá to, že po ní poveze první moravskou scénu, kam až to půjde. A za potlesku brněnských radních, to je přece to, co potřebujeme – aby se o divadle mluvilo a jezdilo se do něj z celé republiky. Protože jak by jinak mohl po premiéře veřejně přirovnávat Landův paskvil k Brechtovi a jeho samotného k Vysockému. A říkat, že ho mrazilo stejně, jako když legendu ruského divadla viděl na Tagance. To už se jeden musel štípat do ruky, jestli nespí.

Daniel Landa toho zřejmě hodně ví a nebojí se zeptat. Jeho dílko je jistě také výsledkem bohaté a zanícené četby a „stláskal“ v něm, co se dalo. Své naivní klukovské představy a ideály zde vážně předkládá dospělým divákům a zaštiťuje se filozofem Carlem Jungem a jinými úctyhodnými zjevy. A také dějinnými paralelami. To, co si většina odbude v době puberty, Daniela Landu drží až do dospělosti.

Velkohubé žvásty v programu celý obrázek jen dokreslují a není jasné, jestli se má člověk smát, nebo si ťukat na čelo, když dramaturg Martin Dohnal text označí za Boží finální produkt. A pak – když hoši dosáhli již nyní takové mety, kam ještě mohou směřovat, že?

Text má rámec banálního krimi, u něhož se nelze tak úplně dohádat, jestli je to mizerná varianta televizního Detektiva Martina Tomsy nebo jiných domácích výpotků žánru. Jsou pod ním sice podepsáni autoři tři, ale sotva lze přehlédnout, kdo si v něm řeší své problémy.

Hlavní hrdina Marek Šebor, nevyrovnaný, občas neurvalý a alkoholu holdující kriminalista vyšetřuje vraždu – v lese byla nalezena mrtvola muže s řeznými ranami na prsou, které tvoří runový nápis. Vyšetřování Marka přivádí do prostředí společnosti Ordo Draconis, jejímž byl zavražděný členem. Seznámí se s jeho sestrou, objevují se podezřelí, další vražda. Marek však díky všem událostem nachází duchovní harmonii, obrací se k dobru a ujímá se společnosti, aby dál tento soulad šířil a vedl své svěřence prostřednictvím asijského bojového umění k morálce a sebepoznání. Stručně řečeno – hoši, všichni do tělocvičny a bude dobře, hodně se zpotit a i nakládačka vám o vás něco řekne.

Pokud jde o inscenaci samu, herci hrají a mluví jako na koturnech, závažně, hlubokomyslně, a i když pronesou něco zcela přízemního, jako nalej mi ještě jednu, zní to jako poslední výdech před smrtí. Navíc také nejde o žádný muzikál, pouze o činohru se zpěvy, a Landovy skladby nijak zvlášť do textu nezapadají a o jejich literární úrovni snad raději pomlčet – „když je hlava skloněná a zapůsobil blín/ Zapůsobil blín, klín vyráží klín“. Mistr sám pak coby Merkurius vstupuje na jeviště v dlouhém mantlu a předvádí stylizované a jistě hluboce významotvorné pohyby. Inscenaci – jak jinak – charakterizuje absolutní nedostatek nadhledu, humoru, ironie, všechny nesmysly jsou brány smrtelně vážně. Scéna Daniela Dvořáka jako vždy profesionálně vyhověla zadání, jsou tu velice efektní řešení, ale co z toho.

Daniel Landa jistě může prezentovat svou tvorbu, kde se mu zamane, a pokud neporušuje zákon, nikdo by ho neměl cenzurovat. Otázka zní, jestli si něco tak nejapného zaslouží scéna, která má v českém divadle tak významné postavení.

Daniel Dvořák zmínil Brechta a právě Státní divadlo Brno v 60. letech přivedlo na svět odvážné inscenace tohoto autora, takže lze hovořit o celé éře. Když tedy sám ředitel tento kontext připomene, vykoleduje si jediné – s takovou koninou by pana autora v 60. letech vynesli v zubech.

***

Daniel Landa toho zřejmě hodně ví, čte a nebojí se zeptat. To, co si ale většina odbude v pubertě, drží Landu až do dospělosti.

HODNOCENÍ LN ***** Daniel Landa, Zdenek Plachý, Jiří Šimáček: Tajemství Zlatého draka Hudba: Daniel Landa Režie: Zdenek Plachý Scéna: Daniel Dvořák Kostýmy: Linda Dostálková Národní divadlo Brno, premiéra 21. 11. 2008

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás