Od oka a s nápovědí Českého statistického úřadu vám řeknu tvrdou pravdu. Málokomu z nás, toliko asi pětadvaceti tisícům spoluobčanů, je dopřáno dožít se devadesátky. Jen si to jubileum představte! Ten, kdo právě v těchto dnech slaví onen požehnaný věk, se rozkřičel na svět chvíli poté, co naši legionáři nabančili bolševickým vojskům u povolžské železniční stanice Lipjagi a skupina generála Stanislava Čečka dobyla Buzuluk. Za Spartu válel Karel Káďa a Václav Pilát, za Slavii Jan Vaník. Šestatřicetiletý štramák Pablo Picasso měl krátce před první svatbou. A ani ne sedmnáctiletý hošík jménem Louis Armstrong dostal kšeft v kapele Kida Oryho v New Orleansu...
A tehdy se narodil filmový a divadelní režisér Jiří Krejčík. Pokud četným seniorům hrozí ztráta paměti, o něm to rozhodně neplatí. Píše-li Paul Valéry, že potíž stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že se cítí mladý, platí to dokonale právě na Krejčíka. Jeho energii, zápal a umanutost bych přál znuděným dvacetiletým, co mají nadměrně vyvinuté čelisti od žvýkaček, otlačený palec od samého esemeskování a jedno ucho větší od mobilu. Když přijde třeba na schůzi FITES, všichni vědí, že vstoupil sám Zeus, a nastanou hromy a blesky.
Jakmile prozřel z plakátových líčení poválečného osidlování ve Vsi v pohraničí, obdivu k hornickým úderníkům v Nad námi svítá a rozorávání mezí ve Froně, začal zlobit vrchnost a to mu vydrželo dodneška. Na počátku normalizace se nesehnul jako ke všemu svolní kolegové Vávra, Sequens, Kachlík, Lipský, Čech, Vorlíček nebo Steklý. Možná nevíte, že slavný výrok Jiřího Kodeta z Pelíšků: „Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!“ pochází právě od Krejčíka.
Neodvolal podpis 2000 slov a sedm let mu ústřední dramaturg Ludvík Toman bránil v práci, až si vyvzdoroval Božskou Emu. Do té doby jsem v kině nezažil, že by po promítání lidi zůstali sedět a tleskali. V neděli Česká televize opakovala Prodavače humoru z roku 1984, zajisté nikoli jeho nejlepší dílo, ale z obrazovky přímo tekl tesilový hnus normalizace z prostředí šmíráckých estrád. Ty na Nově se liší pouze jásavějšími barvami.
Zatímco milicionáři z Barrandova svlékali uniformy, hned vzal kameru a jel natočit jeden z nejlepších dokumentů o atmosféře sametové revoluce Maturita v listopadu. A později typicky zarputilý snímek Národ v sobě o skandálu s restaurační budovou Národního divadla, která byla omylem vrácena voršilkám. Není žádný jurodivý fanatik. Báječný smysl pro humor projevil přece ve Svatbě jako řemen nebo v Penziónu pro svobodné pány. Když ho kdysi chtěl pokutovat esenbák pro dopravní přestupek, vystoupil z auta a začal na náměstí řvát: „Žádám trest smrti!“
Cosi jsem od něj nedávno chtěl. Nebyl k sehnání, točil v České televizi Peníze podle Karla Čapka, dovolal jsem se mu málem až před půlnocí. Omlouvám se, že si tedy dáme schůzku druhý den, ale nakonec mi půl hodiny do telefonu vyprávěl. Nemám slov. Vlastně jedno přání. Ještě pěkných pár let, plných naštvanosti, milý pane režisére.
Píše-li Paul Valéry, že potíž stáří není v tom, že je člověk starý, ale v tom, že se cítí mladý, platí to dokonale právě na Krejčíka
