Zaklepala jsem na dveře, vzala za kliku, nic. Popošli jsme ke dveřím sekretářky, taky nic. Zamčeno. Mašek zavřenej ve svý kanceláři a před jeho dveřmi netrpělivě stepuje Václav Havel. Ty minuty na chodbě, to byly balvany v přesýpačkách.
„No to je dobrý, tohleto. On se tam asi přede mnou zavřel.“
A to už za námi stojí Květa Venušová, celá kultura, a čekáme, až se Jeho Veličenstvo šéfredaktor přestane bát. Konečně zarachotily klíče a otevřel.
„No Mirku, prosím tě, ty tu na sebe necháš čekat největšího českýho dramatika...“ Mašek se usmál, musím říct, že se v té pro něho hrozné situaci usmál.
S Maškem tam byli zavřeni ještě jeho zástupce Karel Sedláček a Petr Kučera. Ten mě ovšem okřikl, že jako není čas na vtipy, a ujal se režie.
Stojím ve stejné kanceláři, kde mi kdysi šéfredaktor sděloval, že za ním byli dva pánové, kteří se zajímali o mé kontakty s Chartou. Stojím tamtéž přímo s Havlem.
„Magneťák, vemte někdo magneťák!“ volám. Přiběhl Pavel Kácha a Mirek Mašek znejistěl: „Proč je vás tady tolik?“
„Protože jsou to novináři,“ vysvětluje mu Havel.
Mašek to tedy akceptuje, když to říká pan Havel, tak nás ve své kanceláři trpí. Je příšerně nervózní.
„Vy jste byl v té delegaci, co teď byla u Adamce?“ ptá se, aby si udělal jasno, a Václav, byť byl členem, byť ji vedl, ale poslal ji k Adamcovi bez sebe, když ho Adamec nechtěl, říká: „Já jsem nebyl členem té delegace, já jsem ji doprovázel.“ Mašek: „Ano.“ Havel: „Členové té delegace dostali příslib od ministerského předsedy, že se nebudou opakovat žádné násilné zásahy bezpečnostních složek proti lidovým shromážděním a že ty minulé budou prošetřeny.
Domluvili spoustu konkrétních věcí. Hlavní je, že přijal Občanské fórum - jeho oficiální čtyřčlennou delegaci - jako partnera. Tímto způsobem, tímto přijetím to Občanské fórum legalizoval. Ale důležitější je ta záruka, a on se za to zaručil vahou své funkce ministerského předsedy, že se nebudou už opakovat žádné násilné zásahy. A teď běží o tohle: kdosi, nikoli já, vyjednával snad s vámi nebo nevím s kým, že tady na tom balkonu budeme moci promlouvat k tomu shromáždění. Je tomu tak, ano?“ Kučera: „Je tomu tak.“ Mašek: „Počkej, ty jsi s někým mluvil?“ Kučera: „Je to zařízeno.“ Mašek: „Přes koho, s kým jsi mluvil teď?“ Kučera: „Kde?“ Mašek: „Teď. Když říkáš: Je to zařízeno.“ Kučera: „Je to zařízeno tak, jak jsme se my domluvili. V intencích toho, co jsi přinesl od Kučery.“ (Myslí Bohuslava Kučeru, předsedu ČSS.) Mašek: „Že tedy budova nepatří Melantrichu, že redakce nemá k dispozici balkon a u oken redakce že to nelze.“ Kučera: „Jednotliví redaktoři ten balkon k dispozici dostali, poskytují vám ho a vy tedy budete...“ Mašek: „Počkej, kdo ho dostal k dispozici?“ Kučera: „Tak, po jednání s těmi lidmi, kterým to tedy přísluší...“ Mašek: „To si musíme vyjasnit, kdo dostal balkon, já tedy balkon nepřiděluji, že jo...“ Kučera: „My jsme tady tu záležitost zprostředkovali, jednalo se s Lidovým nakladatelstvím... Klíč máme, je tam instalovaná technika a tak dále.“ (Mašek se podíval po všech, kdo jsme tam stáli, a jako by už na své otázky rezignoval.) A Petr Kučera hned tlačí dál: „Ještě k té stranické záležitosti. Jestli by nějaká taková polonezávislá figura nemohla přečíst to prohlášení socialistické strany.“ Havel: „Ano. To shromáždění si představujeme asi tak, že na konci budou lidi vyzváni k pokojnému rozchodu, aby se rozptýlili a nechodili domů ve skupinách. Režie těch proslovů je připravena, pakliže chce za stranu socialistickou nebo za Svobodné slovo někdo promluvit, bude samozřejmě do toho programu zakomponován.“ Sedláček: „Já jsem teď mluvil s bratrem předsedou. Byl by rád, kdybychom na začátku toho shromáždění, buď tedy jestli by chtěl bratr šéfredaktor nebo já, z pověření strany socialistické přečetli prohlášení, které bylo přijato, a oznámili, že se v pátek sejde na mimořádné schůzi ústřední výbor ČSS. A tím by jaksi naše vystoupení skončilo.“ (...) Jdu o patro níž do Lidového nakladatelství, tam stojí Dušan Provazník, živý klín dveří: „Dušane, seš skvělej, jak jsi to dokázal?“
„To ti všechno povím, už jsou vevnitř, běž tam honem.“
Vejdu a slyším: „Tady je pan Bartoška, kterej u toho Adamce byl.“
To říká kategoricky Standa Milota Kornelu Vavrinčíkovi, řediteli Lidového nakladatelství. A já tuhnu. Vidím Vavrinčíka, jak chce vlastním tělem bránit balkon, přitom je zsinalej jak muchomůrka citronová (nejedlá).
(...) A Vavrinčík nechápe, nevnímá, drží sluchátko na telefonu, Bartošku v životě neviděl. Měnil barvy, už byla tygrovaná, prudce jedovatá, a Milota nevydržel, máchl před ním, nad ním a všude, v tu chvíli ho přestal nějaký bledý mužík zajímat a prohlásil: „Jdeme!“
