Musím ho najít,“ řekl jsem si rozhodně s očima vlhkýma dojetím poté, co si na obrazovce padali do náručí dva ztracení sourozenci v pořadu Pošta pro tebe. Já si ale bráchu najdu sám, i bez pošťáka Ondry, umínil jsem si. Chtěl jsem to udělat hlavně kvůli matce. Je stará a vážně nemocná a v tušení blízkého konce se obrací do minulosti. A můj starší brácha je taková minulost, aspoň prozatím. Kdybych tenkrát nenašel ty zažloutlé fotky a soustavně se matky nevyptával, koho to na nich drží za ruku, nevěděl bych zhola nic. Bylo to takové rodinné tabu. Rozhádal se prý kdysi s otcem a doma se už neukázal. Nikdo netušil, kde je a jak se mu daří.
Nasadil jsem si holmesovskou čapku, zapálil dýmku a přitiskl si k oku lupu. Jestli ještě žije, najdu ho. Z razítka dopisu, který poslal matce před sedmi lety, jsem vyčetl, že byl odeslán z Tábora. Fajn, smyčka se utahuje. Netrvalo dlouho a podařilo se mi ho díky známostem na úřadech lokalizovat v nedaleké vísce Nasavrky. Dobrá práce s přesností několika metrů, liboval jsem si. Matku jsem musel odvézt do nemocnice. Nic jsem jí neřekl. Pro oba to bude překvapení, sliboval jsem si.
Přijel jsem do Nasavrk, zašel do hospody na guláš a pivo a zeptal se hospodského, jestli neví, kde tu bydlí Karel S. Zachechtal se. Pak si vyměnil pár tichých vět s místními štamgasty. Jeden se nabídl jako doprovod. Vesnici jsme nechali za zády a vyjeli na prašnou a hrbolatou polní cestu. Průvodce se podivoval, proč že toho Karla S. vůbec hledám a jestli jsem fakt jeho brácha. Já zase nechápal, proč mě naviguje touhle polní cestou, která se po chvíli stočila k malému lesíku. „Tady,“ ukázal průvodce. Tak jsem zastavil. Před chýší z plechu, prken a papundeklu. Chlápek projevil obavy, jestli bude brácha doma. V ten moment jsem si přál, aby nebyl.
Muž zavolal nějaké podivné jméno a z chýše jako zvíře z nory vykoukl zarostlý, špinavý zjev. „To je tvůj brácha,“ představil mě chlápek, když viděl, že nejsem schopný slova.
„Znáte nějakou Kláru S. zMilevska?“ zeptal jsem se rychle a doufal, že řekne ne. „Neznám,“ zabručel lesní muž a zalezl zpátky do svého doupěte.
Oddechl jsem si, otočil se a chtěl okamžitě mazat pryč, když mi po pár krocích zaskřehotalo za zády: „Co mi chce, matinka?“
Předsevzetí je předsevzetí, přesvědčoval jsem sám sebe a přemáhaje silný zápach jsem mu vysvětlil, proč jsem tady. Sám sebe jsem v duchu ujišťoval, že dělám dobrou věc. Po chvíli nedůvěry a váhání jsem ho naložil do auta a uháněl domů. Cestou mi můj nalezený bratr vysvětlil celou historii. „Vzali si mě z děcáku, protože nemohli mít vlastní děcka. Byl jsem sígr a asi jim dělal ze života peklo. Pak jsi byl na cestě ty, tak mě šoupli zase zpátky. Takže nevezeš žádnou radostnou zprávu, ale spíš černý svědomí.“ V tu chvíli jsem chtěl dupnout na brzdu a otočit to zpátky.
K matce nás nepustili. Upadla do kómatu. Co teď s ním, ptal jsem se bezradně sám sebe a stejnou otázku mi položila i žena. A brácha na nás zvědavě zíral svým tupým kalným zrakem. Zůstal tři dny. Vyžadoval neskutečný servis, jako by si chtěl nahradit všechna ta léta strádání a bídy. Čekal jsem dokonce, že mě požádá, zda by nemohl strávit noc s mou ženou. Nakonec, když už manželka pomalu balila své kufry, se přece jen slitoval. On nad námi! „Hele, brácha, já na to seru. Jsem vám na obtíž, tak jako tenkrát fotrovi a matce. Chci zpátky!“
Vyhověl jsem mu. Když jsme spolu šli k té jeho pastoušce, řekl mi na rozloučenou: „Doufám, že už tě nikdy nenapadne, abys za mnou přijel!“ Jel jsem domů a myslel na to, že život není dojímavý televizní pořad. A taky že člověk nemá z jakýchkoli bohulibých pohnutek otevírat minulost, když neví, co tam na něj čeká. Brácha nebrácha.
podle příběhu Bohuslava Koudelky napsal Milan Šťastný
