Pelé!!! Při tom jménu se mi vybaví vzpomínka na mistrovství světa 1962, kde naši hráli finále s Brazílií a my jsme s kamarády, tenkrát adolescenty, mydlili fotbal na zahradě. Pelé nehrál a v tom jsme viděli jistou šanci. Ze třetího patra nám pan Janeček, otec jednoho z kamarádů, jinak bývalý hokejista týmu Křídla vlasti, hlásil stav zápasu, jak to slyšel v rádiu. Ten výbuch radosti při našem vedení! No, pak se to otočilo. To bylo smutnější. Já tenkrát fotbal zase tolik nesledoval, raději jsem si ho jenom tak zahrál, leč nijak jsem v něm nevynikal. Zato dva spolužáci, kteří tenkrát hráli za dorost Aritmy, to měli zmáklé. Ještě v základní skupině hlásili, že naši hráli blbě, zrovna totiž prohráli s Mexikem. Potom ale ze svých kritických soudů ustoupili. Ono porazit velmoci jako Španělsko, Maďarsko nebo Jugoslávii, to bralo dech. Spolužáci taky tvrdili, že Garrincha, největší hvězda toho mistrovství, proniká po lajně tak lehce proto, že má jednu nohu do „X“ a druhou do „O“, a tudíž je jaksi vychýlený. No, on snad byl spíš hodně rychlý a šikovný, protože při té rychlosti neměl problém se zpracováním míče. Proč by se ale neměly okolo toho vytvářet mýty, že?
Pelé, vlastním jménem Edson Arantes do Nascimento, což tehdy věděl snad každý kluk, však žádný mýtus nebyl. On byl prostě skvělý, i když tenkrát v Chile se už při druhém zápase, zrovna proti nám, zranil. Brazilcům od jeho éry fandím, protože hrají úžasně elegantní fotbal. A když slyším Brazílie, vybaví se mi Pelé, až potom samba. A pak se mi vybaví řada jmen, typických brazilských přezdívek – Vavá, Didi, Pepe, Zico... a v neposlední řadě v češtině pikantně znějící Kaká. V sedmdesátém roce, kdy Brazílie v Mexiku mistrovství světa vyhrála už potřetí, byl Pelé opravdovým králem. Ale kromě něho si z toho mužstva pamatuji už jenom Jairzinha. Tenkrát jsme zrovna nějak neměli televizi, tak to bude asi tím.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
