Budete brečet – pokývala hlavou prodavačka v nonstopu na Letné, když jsem na pult impulzivně přihodil kartonové vydání Sofiiny volby na DVD. Zvedl jsem překvapeně oči. „Je to smutný,“ poznamenala a ukázala na přebal slavného dramatu o lásce, traumatech a nelidských rozhodnutích.
Voni lidi nejsou blbý. Nebo v to aspoň věřím. Někdy nepoznají, že se dívají na bohapustý nesmysl, ale když narazí na opravdu dobrý biják, většinou si to uvědomí. Teď jen jak zařídit, aby se k němu dostali. Před téměř čtyřiceti lety došlo v USA k zásadní změně v distribuci filmů. Do té doby se seriózní tituly nasazovaly do kin ve velkých městech, počkalo se na pokud možno příznivé recenze a ohlasy a jimi poháněné snímky poté vyrazily do zbytku země. S gangsterkou Kmotr, u níž se velký úspěch nepředpokládal, studio zkusilo opačný postup: vypustit ji hned do celých Států, aby vydělala maximum během prvního víkendu, než se rozkřikne, že za moc nestojí. Stala se hitem a legendou. Dnes se „kobercovým“ způsobem nasazuje každý filmový odpadek. Rozhoduje reklama, nikoli kvalita či ohlasy. Kritický první víkend může vrátit náklady na výrobu úplného braku, stejně jako v zárodku zadusit kvalitní projekt.
V českém rybníčku je situace samozřejmě trochu jiná. Masivní reklamou hnaná komedie Líbáš jako Bůh si vysloužila špatné recenze, ale její návštěvnost teď překročila úctyhodný půlmilion; čtyři týdny od premiéry, takže nějaký „první víkend“ zde roli nehraje. Jiné filmy, jako třeba vynikající Kdopak by se vlka bál?, měly ohlasy nejlepší, ale šuškanda zafungovala negativně – když na to nikdo nechodí, tak to asi dobrý nebude.
A pointa? Žádná není. Cizí názory jsou zajímavé, ale ten vlastní za nás nikdo neudělá. Musíme zkrátka chodit do kina – nebo aspoň kupovat DVD v nonstopech.
O autorovi| Vojtěch Rynda redaktor LN
